Zveme Vás
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
O vývoji poddanských poměrů - l. část
V posledních letech roste zájem o genealogické bádání a lidé se často zajímají nejen, kdo byli jejich předkové, ale také, jak žili a v jakých podmínkách žili. Východní Čechy mají pro genealogické bádání dobré podmínky, neboť ve Státním oblastním archivu v Zámrsku jsou uloženy vrchnostenské archivy sahající někdy až do 16. století, jako například archiv pardubického panství, které se v rozsahu, v jakém je před 400 lety založil Vilém z Pernštejna, udrželo až do minulého století.Východní Čechy zaujímaly často významnou úlohu v běhu událostí a přes všechny peripetie si zachovaly osobitý český charakter. Rozhodující vliv na to mělo poddanské obyvatelstvo tvořící zdrcující většinu obyvatelstva. V jakých podmínkách žilo.
Až do zrušení patrimonií v roce 1848 hospodařili poddaní na půdě, jež byla vlastnictvím vrchnosti - stejně jako hospodářské budovy. Poddaní byli jen držiteli hospodářství a jejich přímým vlastnictvím byly pouze pracovní nástroje, hospodářské zvířectvo, zásoby obilí a výtěžky jejich práce. Emfyteutické neboli purkrechtní právo, jež se u nás šířilo od tak zvané velké kolonizace ve 13. století, zajišťovalo poddanému právo na údržbu a dědičnost gruntu i možnost jeho prodeje. Jestliže poddaný neměl dědice, připadl grunt právem odúmrti vrchnosti. Postupem doby se vrchnosti odúmrtě mnohdy vzdávaly - někdy za náhradu. S odúmrti vznikaly totiž často problémy, například když nebyli uchazeči - nehledě na to, že se odúmrť dala obcházet. Nesvobodní lidé hospodařící na půdě byli jednak sedláci, jednak zahradníci (chalupníci).1)
Sedláci byli držiteli statků a často se rozlišovali podle jejich velikosti na láníky, pololáníky a čtvrtláníky. Toto dělení nebylo však správným ukazatelem majetkové situace sedláka. Jednak velikost lánů bývala různá, jednak záleželo také na bonitě půdy, rozsahu živočišné výroby, rybničném, lesním či viničním hospodářství, zvláštních výsadách a podobně.2) Když byl po Bílé Hoře nedostatek potahů, pokládali se za sedláky někdy jen rolníci mající potahy a povinní celou potažní robotou, kdežto rolník mající čtvrtlán a někdy i více, ale povinný pěší robotou, byl pokládán za chalupníka.
Zahradníci byli původně asi držiteli menších usedlostí, jež vznikly pozdějším osídlením půdy původně nerozdělené na lány.
Později se za chalupníky či domkáře často pokládali poddaní, kteří měli nejvýše zahradu či kousek louky. Zpravidla pracovali na panské půdě nebo na větších statcích či jako řemeslníci nebo v nezemědělských odvětvích, například v průmyslových podnicích. Poddaní bez vlastní chalupy - bydlící v podruží - byli podruhy. Zpravidla to bývali lidé pracující na statku, ale také řemeslníci nebo lidé pracující jen příležitostně jako nádeníci v zemědělství a lesnictví, při zakládání rybníků, v průmyslové výrobě a podobně.
Čeleď pracující v hospodářství dostávala stravu, ubytování (často jen na půdě nebo ve stáji) a něco peněz. Mzdu dostávala z větší části až po skončení služby a hospodáři bývali čeledi někdy dlužni mzdu i za několik let. Místo měnila čeleď obvykle o svatém Martinu. Proto se lidem, kteří opustili dosavadní místo a hledali nové, říkalo „martínci".
Mezi poddanými bývalo někde dost lidí bez stálého bydliště. Byli to lidé nacházející práci jen příležitostně, jako při budování rybníků, na vinicích a podobně. Byli to lidé pohybliví a jejich vztah k vrchnosti byl velmi volný, přesto po celý život zůstávali poddanými té vrchnosti, na jejichž panství se narodili. Někteří poddaní bývali osvobozováni od různých povinností vůči vrchnosti a blížili se svým postavením svobodnému obyvatelstvu, jako:
Dvořáci zproštění téměř všech povinností. Byli zejména na Moravě, kde je na ně upomínkou název vsí Okrouhličtí a Pohledští Dvořáci u Havlíčkova Brodu. Rodinné jméno Dvořák - u nás velmi časté - není však odvozeno jen od těchto privilegovaných dvořáků. Dvořák se totiž říkávalo také lidem bydlícím nebo pracujícím ve dvoře. Privilegování dvořáci byli vzácností. Zvláštní vrstvou bývali rychtáři, někde zvaní šultesi nebo fojti - například na Moravě. Původně se jimi často stávali lokátoři, kteří organizovali osídlení a založení osady. Za to dostávali větší výměru pozemků - lán i více. Byli však jen držiteli půdy, nikoliv jejími vlastníky. Někdy měli právo postavit mlýn, provozovat řemeslo, jako kovářství, řeznictví, mívali také právo výčepní a jiné výhody. Zpočátku bývali svobodní, to jest osvobozeni od poplatků a robot. Svobodných rychet postupně ubývalo, takže v roce 1603 bylo v Čechách podle soupisu poplatníků už jenom 27 svobodných rychet.
Později bývali rychtáři obyčejní poddaní. Nejčastěji se ustanovovala vrchnost, výjimečně bývali voleni. Funkční období bývalo zpravidla roční. Někde býval však týž hospodář rychtářem řadu let a stávalo se, že rychtářství bylo nepsaným právem určitého statku. Rychtářem bývali mnohdy zámožní a vážení sedláci, ale někdy i chalupníci. (Byl-li rychtářem chalupník, ztrácela vrchnost totiž na platech a robotách méně než u sedláka.) Rychtář vykonával některé funkce správní, politické i soudní a obvod rycht zahrnoval obvykle několik vesnic.
Určité výhody mívali také poddaní vlastnící mlýn. Mlýny byly jednak poddanské, jednak vrchnostenské. Výnosy z mlýnů postupně ztrácely na významu ve vrchnostenském hospodaření a vrchnosti je proto, zejména v 18. století, často prodávaly poddaným i osobám svobodným do dědičného vlastnictví. Z panských mlýnů se přitom stávaly zpravidla „svobodné mlýny", osvobozené od platů a robot. Tyto mlýny však i potom zůstávaly součástí panství a pokud majitel nebyl zproštěn poddanství, zůstával poddaným, i když byl svobodný. Protože šlechta neplatila berni z pozemků, mlýnů a jiných zařízení, na kterých hospodařila ve vlastní režii, bývaly svobodné mlýny, jež vznikly z panských mlýnů, osvobozeny také od berně.3)
Existovaly také „svobodné či výsadní" krčmy osvobozené od platů vrchnosti, popřípadě také od robot. Nebylo jich však mnoho.
Do 16. století tvořily převážnou část příjmů vrchností platy v penězích, zvané úrok (s úrokem v dnešním pojetí neměly nic společného). Platil se zpravidla dvakrát ročně, a to o svatém Havlu a svatém Jiří. Nejčastěji kolísal kolem 1 kopy českých grošů z lánu, výjimečně činil jen zlomek kopy grošů nebo naopak její násobek.4) Rozdíly se zdají nepochopitelné, do jisté míry souvisely asi také s výnosností gruntu.
Právní myšlení středověku přežívající až do novověku bylo konzervativní a lpělo na uzavřených dohodách a smlouvách. Proto se úrok zpravidla neměnil, i když kupní síla peněz klesala. Jestliže se úrok před Bílou Horou platil ve stejné výši jako ve 14. století, měl jen 1/4 nebo dokonce jen 1/5 původní hodnoty. Po Bílé Hoře se hodnota peněz dále velmi snížila.5) Vrchnosti si ovšem našly způsoby, jak si pokles příjmů z úroku vynahradit. Vyžadovaly od poddaných „mimořádné" platy a „výpomoci", například na úhradu válečných výdajů, výpomoci při finančních potížích a zaváděly různé nové platy, například za pasení dobytka v lesích (což býval běžný způsob pastvy), za lovení ryb, dále cla, mýta a místní poplatky, daně ze soli, piva, koření, z různých výrobků, pokuty za přestupky atd. Po Bílé Hoře se tyto formy ždímání peněz z poddaných dále zdokonalily. Vrchnosti se už neohlížely na formálně stálé platné urbáře vymezující povinnosti poddaných. Zřejmě se zvyšoval i úrok, neboť robotní patenty z roku 1680 a 1717 zakazovaly jeho zvyšování nad výši stanovenou smlouvami a obyčeji, což dokazuje, že se zvyšoval.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1997, číslo &[hash]190;.
