Zveme Vás
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Význačné návštěvy v muzeu v létech 1960 - 1986
Podobných návštěv v pardubickém muzeu (zachycuji pouze období mého druhého působení v muzeu po roce 1950) bylo hodně. Pokusím se dále zmínit alespoň některé z těch, které měly vztah k mým profesím a byly svým způsobem zajímavé i z širšího hlediska.
Asi nejpopulárnější osobností v tomto směru, svým jménem známou nejen Pardubákům, ale i všem příznivcům dostihového sportu, byl pan František hrabě Taxis, který navštívil muzeum dvakrát: 13. července 1978 a pak 17. října 1979. Seznámil jsem se s ním zcela náhodně, přímo ve sbírkách. Onoho 13. července r. 1978 jsem procházel exposicí sportu v oddělení historie města (byla tehdy ve sloupovém sále). U vitríny s památkami na Velkou pardubickou stál vysoký, hubený pán, oblečený dosti nedbale. K jeho ošoupaným manšestrákům se jaksi nehodil velice cenný fotografický přístroj. Podíval se na mne a ihned poznal, že jsem z muzea, čemuž nasvědčoval můj černý, též dosti opotřebovaný pracovní plášť. Zeptal se mne, zda rozumím německy a pak hned se ptal, zda v muzeu víme, co za osobnosti lze spatřit na několika krásných fotografiích slavného Pírky. Řekl jsem, že zdaleka to nevím, ač právě já tento materiál mám na starosti. Byl zjevně rád, že narazil na osobu příslušnou sbírce a nyní přišlo velké překvapení. Na jedné z fotografií, pořízené na parforsním honu, bylo možno spatřit několik pánů v cylindrech, smečku psů a v pozadí krásný, historický automobil. Jeden z pánů, ten silnější, to je právě hrabě Taxis! Asi jsem se díval nějak divně: protože náš návštěvník dodal: „Vy mně nevěříte, ale já to musím vědět. Ten jeden pán je můj dědeček, ten druhý je můj otec a já jsem Franz Graf Taxis z Dei-senhofenu." Automaticky jsem se představil také, i s titulem, což opět vyvolalo podezíravý pohled pana von Taxis - díval se v tom okamžiku na můj špinavý plášť. Pak jsme se však rychle domluvili a stali jsme se přáteli. Prosil mne, abych mu tuto fotografii přenechal, což ovšem nešlo. Ale slíbil jsem mu kopii do druhého dne. Věděl jsem, že máme i Pírkovu desku a navíc duplikát otisku. Druhý den jsem mu fotografii donesl do Grandu, kde bydlel a on se viditelně rozechvěl. Kdykoliv prý přijedu do SRN, musím být jeho hostem v Deísenhofenu. K tomu však nikdy nedošlo. Po druhé přijel 17. října r. 1979. Provedl jsem ho městem a opět mne pozval.
Druhou vzácnou návštěvou v tomto období byl plukovník letectva, dnes armádní generál František Fajtl s manželkou. K jeho návštěvě došlo jen díky určitému nadání mého přítele a kolegy Z. Bičíka. To nadání byla u něho jistá schopnost recesí, ovšem nevybočujících z hranic největší slušnosti. Přišel za mnou do muzea a navrhl, že by bylo zajímavé, vzhledem k tomu, že se oba zajímáme o letectví, pozvat do Pardubic plukovníka Fajtla. Já jsem napsal pozvání a manželé Fajtlovi pak skutečně přijeli 5. května 1973. Se Zdeňkem jsme sestavili malý program: návštěva muzea, pak oběd u nás doma a návštěva Kunětické hory. Tam jsem chtěl zajet naším embéčkem, ale Fajtlovi odmítli - rádi prý chodí pěšky. To bylo něco na Bičíka, známého chodce. Méně však na mne, notorického cyklistu. Ale vydržel jsem to. Vzpomínám, jak potom u nás Fajtlovům chutnal oběd, ten tehdy zajišťovala máti, výborná kuchařka. Také si pamatuji, jak se plukovník Fajtl zajímal o osudy mého otce. Když jsme se loučili, požádal jsem ho o autogram do jeho knihy „Sestřelen", vydané v roce 1969. On svůj podpis rozšířil: „Váženému panu Ing. C. Benešovi, velkému příteli letectví a čs. letců, velmi rád věnuje Fajtl Fr. Pardubice, 5. 5. 1973"
I další významnou návštěvou byl letec, příslušník RAF za druhé světové války, v Pardubicích žijící pplk. Karel Knaifl. Poznali jsme se opět prostřednictvím Z. Bičíka, pracujícího tehdy na dokumentaci náletů spojeneckých letců na naše území. Právě pplk. Knaifl nám pomohl objasnit mnohé skutečnosti ze zákulisí života bojových letců ve druhé světové válce. Já jsem si s ním brzo porozuměl nadmíru dobře a mohl bych zde o něm napsat několik stránek, ale asi by to bylo zbytečné. Bylo o něm hodně publikováno, především ve Zprávách KPP (nekrolog v č. 11 -1988), dále v publikaci o čs. letcích z Pardubicka ve 2. světové válce a t.d. Zde zaznamenám jen jedno z našich setkání, podle něhož jsem pak mohl zcela uvěřit jeho tvrzení, že dokázal být velice vzteklý, neznající v tom okamžiku rozdílu mezi hodnostmi (Zde máme na mysli onu příhodu, kdy po svém představeném hodil kalamářem). Pozval mne a Bičíka, abychom jeli jeho škodovkou R na nějakou výstavu leteckých modelů na Moravu. Ručička tachometru po celou cestu pod 100 nešla a běda, jestliže nás i tehdy někdo chtěl předjet. Pan podplukovník sevřel pevně volant a za průpovídek hodných otrlého námořníka jsme dotěravce nechali daleko za námi. Podobně prý jednal i s úředními osobami svého okolí, což byla v té době odvaha ještě větší. On, který nad Protektorátem vezl ve svém Halifaxu výsadek Silver (musel se vrátit pro nepřízeň počasí, naše para-šutisty sem pak dopravil gen. Hockey) a denně strkal hlavu do oprátky na podobných akcích, byl pak po roce 1948 řadu let zavřen a pracoval jako pomocný dělník. Později, po rehabilitaci, chodíval do škol a přednášel o odboji. Navštívil jsem ho jednou v Polabinách, kde trvale zakotvil a kde vlastně založil novou rodinu (malý Karlík byl v kolébce). Byl to ovšem zážitek. Daroval mně tehdy pilotní křidélka ze své anglické uniformy. Mám je v pracovně mezi modely klasických bojových letadel druhé světové války. Zemřel náhle 24. 7. .1988. Pro mne nejmilejší návštěvou v muzeu byl pplk. Wagner, pracovník Vojenského muzea v Praze. Podrobně jsem se o něm zmínil již v textu vzpomínek. Ale i zde mohu opakovat to, co jsem napsal o pplk. Knaiflovi -podrobnější vylíčení naší známosti by vydalo na mnoho stránek.
Z návštěv osobností, pracujících v oboru vojenské historie, musím nutn vzpomenout pánů Carpegni a Heera. Tato jména jsou dnes ve světě muze níků - militaristů absolutním pojmem. Je zcela nemožné , abychom na tomt místě vylíčil okolnosti všech našich setkání, především na kongresech IA MAM, ale nemohu vynechat setkání pardubická.
Dr. Nolfo di Carpegna, ředitel známé sbírky zbraní rodu Odescalchi v Římě (zemřel r. 1994), se postupně stal přítelem celé naší rodiny. Zařídil dokonce důstojný pohřeb mé tety v Belgii, když zde jako řádová sestra zemřela v domově pro staré v Amay s. M. Dr. Carpagna totiž přechodně pobýval u svého syna v Bruselu. Také zde pro mne, máti a moji rodinu zařizoval ubytování, když jsme dostali povolení k cestě do Belgie v létech 1968 a 1974. Ale zde bych chtěl především vzpomenout jeho návštěvy Pardubic. U pardubického muzea nezůstalo, zajeli jsme i na Opočno. Zde objevil velice vzácnou pistoli italské výroby, značenou na vnitřní straně zámkové desky. On, jinak velice klidný člověk, byl tímto objevem zcela šokován (těch zbraní je na světě jen několik) a těšil se, jak se o nálezu rozepíše ve své připravované publikaci o italských puškařích. Žel, vydání této knihy se již nedočkal. A ještě jedna hezká vzpomínka. Po jednom obědě u nás dostal od máti dobrý, oříškový dort, její výrobek, opět byl zcela unesen. Dojmy byl pak tak přemožen, že v krátké chvilce usnul v jednom z našich pohodlných křesel, když jsme odnášeli nádobí.
Zcela krátkou byla návštěva manželů Heerových. Eugéne Heer, původně pracovník ženevského Musée ďArt et ďHistoire se začátkem 70. let stal ředitelem ústavu historických zbraní (Institut Suisse ďArmes anciennes), sídlícího na zámku Grandson (kanton de Vaud). Dnes je známo jeho jméno všem historikům, kteří se zabývají dějinami palných zbraní, nejen díky tomu, že se postaral o vydání souborných dějin těchto zbraní ve Švýcarsku, ale především reedicí jedinečného díla Johanna Stockela, „Haandskydevaabens Bedommelse", přinášejícího seznam puškařů celého světa a vydaného v Kodani r. 1938. Heerovi nás navštívili někdy koncem 70. let. Pozvali nás na návštěvu, ale prakticky to bylo téměř nemožné. V březnu r. 1990 jsem pak obdržel od Dr. Hummelbergera z Vídně zprávu o tragické smrti manželů Heerových v létě r. 1989. Později jsem se od náhodných návštěvníků Grand-sonu dozvěděl, že prý v tomto neštěstí hlavní roli sehrály nějaké obchodní neúspěchy.
Zajímavou ve všech směrech byla návštěva Ing. J. Vágnera, bývalého ředitele ZOO (safari) ve Dvoře Králové. Ten se o mně doslechl nejen jako o někom, kdo má co činit se zbraněmi, ale i jako o člověku, který si ne právě příliš rozumí se stávajícími vládnoucími soudruhy. Šlo zde opravdu o zvláštní případ. Ing. Vágner nebyl příliš oblíben mezi stranickými funkcionáři, se kterými musel často přijít do styku díky svému povolání. Jeho africké výpravy byly posuzovány jako „cesty na západ" a zájem o nějaká zvířata, to bylo pro ekonomii socialistického státu nedůležité. Ale „dobré duše" se najdou všude a tak se jednou Ing. Vágner doslechl, že určití vysocí funkcionáři, jejichž zábavou bylo lovectví, začali projevovat zájem o jeho zbraně, zhotovené v nejlepších evropských dílnách. Zároveň se proslýchalo o možnosti jeho brzkého odvolání z funkce. A tak došlo k návštěvě Vágnerově u mne v muzeu, jejímž účelem byla nabídka odprodeje oněch zbraní do sbírek. Ing. Vágner mně všechno podrobně vysvětlil a zdůraznil, že raději se těch zbraní vzdá s vědomím, že budou navždy uloženy ve známé sbírce, než aby je nechal nějakým komunistickým pohlavárům. Muzeum pak skutečně zbraně zakoupilo a lze se jen divit, že krajský národní výbor v Hradci Králové poskytl pardubickému muzeu mimořádný finanční přísun. Ovšem historická skutečnost je taková, že ve finančním oddělení KNV ležela nevyčerpaná částka, a to bylo v té době velikým přečinem v hospodaření. Našla se tedy možnost peníze uplatnit a spokojeny byly všechny tři strany. Na tehdejší dobu to byla částka nemalá - kulovnice finské firmy SAKO (7,62x63), bohatě vykládaná zlatem stála 37 tisíc Kčs a dvojka SCHARER r. 12, syst. Holland & Holland přišla na 35 tisíc Kčs. Nákup se uskutečnil na konci roku 1981. Ale přece jen na konec se obě zbraně dočkaly dosti zlého osudu. V roce 1987 bylo rozhodnuto, že budou použity na výstavě loveckých zbraní, konané ve výstavní síni muzea v Zámecké ul. Výstavu muselo povolit SNB a nařídilo takové znehodnocení obou zbraní ke střelbě, že oba tyto vzácné doklady puškařského umění byly vlastně zničeny. Navenek se sice jeví neporušené, ale mechanismy i některé povrchové části byly svářením úplně znehodnoceny.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1997, číslo 3-4.
