Zveme Vás
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Čeští senioři v Americe
Chtěl bych v následujících řádcích vzpomenout a oživit památku členů
rodiny, k níž patřím. Jde o vzdálené příbuzné, které jsem mnohdy ani nepoznal,
neboť odešli z tohoto světa dříve, než jsem se narodil v Rosicích, zatímco
občané František Hrubý a Magdalena Hrubá žili v obci Živanice a jen stáří
dožili v Rosicích, kde jsou na tamním hřbitově pochováni. Moje babička, Marie
Virthová byla jejich dcera; byli to chudí lidé, kteří se živili prací na polích a snad
také v rosickém cukrovaru. Za prací tehdy lidé chodili do světa, babička na příklad
byla za mlada několik let ve Slavónii (dnešní Slovinsko) a moje dětství formovala
nejen láskou a dobrotou, ale zajímavým vyprávěním. Babička měla bratra
Františka, který, když dospíval, vyučil se v pardubické petrolejce (Fantovy závody, nyní Paramo – rafinerie minerálních olejů) zámečníkem. Koncem předminulého
století v době českého obrození i obyčejní venkovští lidé měli i určité
povědomí, že rakousko-uherské panstvo má jiné mocenské zájmy než prostý
český člověk. Krom toho nebylo to příliš dlouho od krvavé bitvy u Hradce
Králové, kde mnoho českých chlapců položilo své životy a nevěděli, za co.
František Hrubý císaří pánu sloužit nechtěl a měl i další důvody. Když se vydal
do světa na zkušenou, seznámil se u Příbrami se skupinou lidí, kteří odjížděli do
Ameriky. Přidal se k nim, ani s nikým z rodiny včetně vlastních rodičů se nerozloučil
a osud tomu chtěl – včetně dvou světových válek – že nikdy se z Ameriky
nevrátil. Se svojí sestrou byl však v nepřetržitém, písemném styku přibližně 60
let. I když určité množství písemných památek se zratilo, naštěstí celá řada jich
mně sloužila k orientaci a poučení. A tak vím, že pracoval ve strojírenské továrně
v Chicagu a Buffalo, že přispíval profesoru Masarykovi finančně na jeho politickou
práci během první války, zachoval si vlastenecké cítění a byl hrdý na svůj
český původ. Oženil se s Čechoameričankou a měl tři syny. První se jmenoval
Lumír a zemřel jako voják v 21 letech na infekci. Druhý, Darwin, narukoval v 2.
válce do Tichomoří a vrátil se s podlomeným zdravím. Nejmladší se jmenoval
Milton a byl geolog.Náhoda tomu chtěla, abych nechtěně vstoupil do korespondence babičky a jejího bratra. V prvých týdnech po skončení nacistické okupace byla v rozhlase nebo v tisku uveřejněná výzva, že za účelem spojování odloučených rodin je možné zdarma odesílat dopisy do ciziny. Využil jsem této skutečnosti, odeslal jsem anglicky potřebné informace, že jsme přežili a zanedlouho následovala radostná odezva, která zapojila všechny zdejší a zámořské příbuzné. V té době studoval strýcův syn Milton na illinoiské univerzitě v městě Urbana geologii. Jeho spolužákem tam byl i Edwin Bell, který za války sloužil jako tajemník ve štábu generála Harmona. Na prosbu Miltona adresoval p. Bell Františkovi Hrubému dopis, týkající se pobytu americké vojenské jednotky v Plzni. Snad je možné i nyní, po mnoha letech, kdy je svět mnohem menší a lidé mohou spolu snadno hovořit a víc si rozumět, když nic jiného, aspoň zavzpomínat. Proto cituji: „Ačkoliv moje pozorování a zkušenosti z Československa byly zamlženy válkou a následným poválečným zmatkem, vyjadřuji rád svůj dojem z vaší mateřské země, a to přímo a poctivě. Myslím, že nejlepším okamžikem jak začít, je čas, kdy jsem překročil českou hranici blízko malého města Cheb (Eger), neboť to bylo poprvé, co jsme mohli říci, že jsme pryč z Německa a jsme opět v přátelské, spojenecké zemi. Byli jsme ještě v Německu a zvykli jsme si kolem sebe nevidět než nepřátelské tváře. Jak se fronta víc a víc blížila na východ, obyvatelé Německa se měnili, od otevřené nelibosti a pýchy ke sklíčenosti – nikdy však nedávali najevo známky přátelství. Spíš jsme měli obtíže s dětmi než s dospělými. Takže, když jsme překročili českou hranici, ač to nebylo zřetelné, kde se nacházíme, mohli jsme říct, kde jsme byli, protože lidé mávali a volali Nazddááár. Při tom jsme netušili, co to znamená, ale mohli jsme říct, že to bylo přátelské. Když jsme vtáhli do Plzně, byla tam již jiná divize, byla to 2. pěší divize. Ta měla dost vojáků, kteří se nezajímali o nic jiného než o alkohol a ženy. Obojí se snadno dostalo v Německu (přes zákaz sbratřování) a tak jak mile dorazila naše XXII. armádní skupina, neměl náš voják příliš dobrou pověst. Po převzetí velení naší skupinou vyhlásil velící generál striktní rozkazy, pokud šlo o disciplínu jednotek a podnikl kroky, aby seznámil vojáky alespoň krátce s historií země. To bylo uskutečněno vydáním příslušné tiskoviny. Myslím, že to splnilo úkol, neboť vojáci se napravili a mnozí v americké okupační zóně uzavřeli přátelství. Veškeré moje zkušenosti, vojenské i ty ostatní, mne přesvědčily, že český lid a jeho vláda se velmi podobaly Spojeným státům. Jejich zřízení bylo podobné našemu a náš president Woodrow Wilson udělal mnoho na začátku ČSR. Čeští lidé si vysoce váží všech Američanů a na Spojené státy pohlížejí jako na druh svých pěstounů. Nebylo proto nijak obtížné po vstupu do Československa pomoci reorganizovat jejich vládnutí a pomoci s velkým problémem válečných zajatců. V souvislosti s tím existoval však otřesný problém sudetských Němců. Mezi oficielními předtaviteli české vlády a americkou armádou vždy byla nejužší spolupráce. Já jsem byl ve velmi výhodném postavení, neboť jsem pracoval jako osobní tajemník generála a on byl klíčovým představitelem v Československu, dokud nepřijel vyslanec Laurence Steinhardt z USA. Bylo málo třenic na nižší úrovni. Na jeden případ si vzpomínám: šlo o nedorozumění se starostou malého města u Mariánských Lázní. Byl určitě komunistické víry a na těchto zásadách také pracoval při zacházení a řízení velkého, nuceného pracovního útvaru poblíž města. Když byl na to upozorněn president Beneš, situace se okamžitě vysvětlila a muž byl ze svého úřadu odvolán. Ve skutečnosti všechny potíže, které jsme měli, na úseku vojenském byly tohoto druhu nebo souvisely s Rusy. Když americká armáda vstoupila do ČSR, naše velení soudilo, že to bude trvat tři měsíce, než se vládnutí zreorganizuje a než aparát znovu hladce pojede. Ve skutečnosti to netrvalo ani měsíc od vstupu a vládní správa byla nastolena. Pracovala efektivně a s takovou rychlostí, až to naše velení udivilo. Jejím velkým problémeme byli sudetští Němci. Přirozeně Američané nemohli rozumět silné nenávisti, kterou měli Češi k těmto lidem. Američané nikdy neměli důvod nenávidět jinou národnost tím způsobem, jak to dělali lidé v Evropě. Bylo velmi obtížné pozorovat, jak Češi vyháněli tyto slušné, nevinné lidi z jejich stavení a v podstatě je olupovali o veškeré základní příslušenství. Nemohlo je nic zastavit. Pro americkou armádu bylo nezbytné zakročit v několika případech ne proto, že ti lidé si nezasluhovali, čeho se jim dostávalo, ale pouze proto, že americké ideály nedovolovaly přijímat tento způsob jednání. Všichni sudetští Němci byli požádáni, aby nosili žluté nebo bílé pásky na rukávech a byli tak odlišeni od Čechů. Mnozí američtí G. I. nemohli pochopit, k čemu je to rozlišování. Ale jak jsem již uvedl dříve, zajímali se o alkohol a ženy a jestliže dívka měla žlutou pásku, nebyl důvod, proč s ní nejít. Přítel byl jednou spatřen s německou dívkou, ovšem žádná z českých dívek by s ním nešla. V Evropě byly během války vždy potraviny vzácné a když jsme přišli do Plzně, bylo vidět hodně známek, že tomu bylo i tam. Američané zjistili, že Češi živili zajatce a sudetské Němce potravinovým přídělem představujícím 1.100 kcal na den. Ačkoliv jsme zjistili, že šlo o dávku, kterou podobně dříve Němci přidělovali Židům, požádal generál Beneše, aby zvýšil kalorie na 1.800. President Beneš to obhajoval, avšak nakonec souhlasil se zvýšením přídělu. Možná tato malá příhoda zobrazovala charakter a cítění presidenta Beneše a já rád věřím, že je představitelem českého národa. Mimo vojenských záležitostí bylo také naše vlastní seznamování s lidmi. Mladé děvče, které slušně mluvilo anglicky, pozvalo čtyři z nás jedno odpoledne do jejich domova. Setkal jsem se s otcem a matkou, dívkou jakožto tlumočnicí a poseděli jsme několik hodin a hovořili. Byli velmi zvědaví na naše domy v Americe, co v nich máme, či máme auta apod. My jsme jim rádi všechno pověděli už proto, že naše myšlenky byly někde doma. Pozvali nás opět na příští večer, což jsme přijali. Ten večer již po hodině na večeři jsme seděli a jedli s nimi. Abychom se nedotkli jejich cítění, ochutnali jsme něco z jejich pečiva. Po dotazu děvčete jsem zjistil, že posypání na něm bylo z makového semene. Také jsme měli s dívčiným otcem pár náprstků slivovice. Navštěvovali jsme rodinu po celou dobu pobytu v Plzni a rozumím tomu, že některý z kamarádů koresponduje ještě nyní, kdy už je ve Státech. Nebyli jsme v Plzni dlouho, než moji přátelé zjistili, že česká děvčata byla podstaně jiná než ostatní, která jsem potkal cestou po Evropě. Zatímco ostatní děvčata byla laciná, české dívky byly hrdé a morální. Bylo to skoro jako v Americe, anebo při nejmenším, jak jsme si představovali Ameriku v našich myšlenkách. Řada z nás přeceňovala americká děvčata po seznámení s anglickými či evropskými a bylo dobré nalézt někoho, kdo se s nimi mohl úspěšně srovnat. Nezmínil jsem se o její rodině, ale v mnohém jsem se poučil od ní a jejích přítelkyň, než od ostatních lidí v Plzni. Je možné, že jsem neviděl víc toho horšího neboť jsem byl dostatečně šťastný, že jsem to lepší měl kolem sebe s kým mohu hovořit. Bylo to jako v každém velkém městě. Byl tam černý trh a pochopitelně různé šmelinaření, ale bylo toho tak málo, že to stálo v pozadí. Když jsem uvažoval o všem, co jsem v Evropě mohl vidět, myslím, že v případě opuštění Spojených států a žití jinde, vybral bych Československo. Bylo by to nejlepší z domova, co bych mohl nalézt. Nemyslím, že bych vybral Plzeň, ale myslím, že pro život by bylo nádherné místo Praha. Ze všech malých zemí v Evropě je dnes Československo nejlepší. Má stabilizovaný měnový systém, takže nebují inflace, i když tomu záhy může být. Průmysl je ve značné míře pod vládním dohledem. Je to dočasný záměr a není pochyb, že bude dán zpět pod individuální kontrolu. Jsem si jist, že republika přežije všechna úskalí, zvláště když president Beneš zůstane v úřadě. Rusové se silně snaží o kontrolu nad zemí, ale jsem toho názoru, že pod Benešem bude směřovat k západnímu světu pro jeho ideály a zásady. Jsem si vědom, že mé pozorování bylo omezeno rozhledem a možná příjemným okolím. Cítím však mnohem víc, než bych mohl dát na papír a budu vždy vyslancem dobré vůle pro Vaši zem. Jsem rád, že tuto malou informaci jsme vám mohl poskytnout. Upřímně: Edwin Bell.“ Můj strýc a jeho rodina již Pardubicko nemohli navštívit, ani my jsme nesměli do USA.
