Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Pomník zpod smuteční vrby
V místech dnešního IDEONu a plaveckého areálu na pardubických Olšinkách
byla původně dvě fotbalová hřiště. Zadní, které končilo až u vily primáře
Snopka, patřilo pardubickému Teamu, přední, zřízené již v roce 1903, fotbalistům
Sportovního klubu Pardubice (SKP). Ti tu sehráli řadu slavných zápasů
nejen s domácími ale i se zahraničními soupeři.Hřiště SKP bylo eldorádem nás kluků z Olšinek. I když nás správce pan Levínský z hříště vytrvale vyháněl, nezabránil našemu přelézání prkenného plotu ani akrobatické chůzi po natrouchnivělých klandrech kolem hrací plochy, nezabránil našemu pobíhání po dřevěné tribuně, na jejíž prkenné oblýskané lavice jsme křídami, sebranými ve škole, psali a kreslili různé blbovinky, jakými se kluci odnepaměti bavili a baví.
Úplnou volnost po celém hřišti jsme měli, když fotbalisté SKP postoupili do ligy a natrvalo se odstěhovali na městský stadión, protože víc škvárové než travnaté hřiště u Chrudimky nebylo pro prvoligovou soutěž regulérní. Potom nám nebylo uvnitř oplocení nic svaté, nic před námi neobstálo. Až na jeden objekt – na pomník v jihovýchodním rohu hřiště, nad kterým rozprostírala zeširoka své větve, jako by pomník chtěla ukrýt a chránit, letitá smuteční vrba, jejíž předlouhé tenounké proutky sahaly až na zem. Na pomníku, pořízeném v letech 1919-21 z peněžní sbírky mezi členy a příznivci klubu, byla černá deska s již vybledlými zlatými jmény členů SKP, kteří padli v první světové válce nebo byli po jejím skončení nezvěstní. Nad deskou byl na pomníku krásný bronzový znak klubu.
Tak tenhle pomník pod deštníkem smuteční vrby jsme respektovali, toho jsme se nedotýkali, ten byl pro nás tabu. Nevím proč, ale bylo to tak. Nectili jej ale uhlobaroni. Dírou v plotě lezli do hřiště a mizeli pod vrbou za pomníkem. Dlouho jsme nevěděli, co tam dělají. Pak jsme to ale vypozorovali – hráli tam „gotesa“. O peníze. O velké peníze, jak se nám klukům zdálo. Gotes byl zakázaná karetní hra. Proto ta schovávačka pod vrbou. Aby je nechytil městský strážník při hře, vždycky někteří z nich vykukovali dírami v plotě, zda se odněkud neplíží rameno spravedlnosti.
Kdo byli ti uhlobaroni neboli "uhlíci", jak jsme jim my kluci říkali? Většinou ti, co nemohli sehnat práci, ale i co ji ani sehnat nechtěli. Uhlobaronství bylo totiž v té době výnosný džob, i když dost nebezpečný.
V tehdejší době byl na železniční trati u Tachecího pily (tam, kde je dnes ze Sladkovského ulice podchod pod tratí) semafor. U něho zastavovala většina nákladních vlaků, jedoucích od Třebové. Uhlíci měli vždy, bůhví od koho, echo, kdy který nákladák poveze kvalitní černé ostravské uhlí. Když takový u semaforu zastavil, dali se do toho. Vyrazili z úkrytu v roští pod železničním náspem mezi Chrudimkou a Svatou Annou, bleskurychle vylezli na vagóny, rukama nahrabali uhlí do pytlů, které si přinesli, pytle zavázali a sházeli z vagónů. Sami pak seskákali za nimi a rychle se rozprchli do všech stran. Odklidit pytle s uhlím a uhlí prodat (pochopitelně pod cenou i s donáškou, jinak by neprodali), bylo úkolem jiné party. O peníze se potom šábli. A za pomníkem se jmény těch, kteří se nevrátili z válečných zákopů, bylo zase co sázet na dvaatřicet loupežníků, nalepených na plátně.
Když po čase obě hřiště vzala za své, když zmizely ploty, bariéry, tribuna, pomník pod vrbou tu ještě nějaký čas zůstal. Pak jej převezli na nový stadion. Tam se mu dostalo poměrně čestného umístění vpravo za hlavní vstupní branou na upraveném udržovaném záhonu, na očích divákům, kteří kolem něho na stadion přicházeli za nejrůznějším sportovním kláním – za kopanou, za cyklistickými závody na klopené betonové dráze, za atletikou, odbíjenou i za plochodrážními závody na škváře (v meziválečném období se zde konalo sedm ročníků Memoriálu Jiřího Kristiána Lobkovice a po roce 1945 pět ročníků Hladěnova memoriálu).
Pomník tu roky pietně přežíval. Během jakékoli akce na stadionu si totiž nikdo nedovolil pomník nějak poškodit, ničit. A mimo akce rovněž ne, protože tehdy byl stadion trvale uzavřen. Na tréninky se vcházelo vchodem kolem restaurace v hlavní tribuně za doprovodu trenéra a za dohledu správce. Tak to chodilo až do doby, než nastal poválečný rozmach automobilismu, při kterém správa stadionu ucítila příležitost se na rozmachu přiživit – pod jednotlivými segmenty klopených zatáček betonové cyklistické dráhy vznikly garáže. K příjezdu do nich byla určena brána u býv. benzinové pumpy v ulici U Stadionu. Zpočátku měl každý nájemce garáže od vrat klíč, ale pak zůstávala vrata trvale otevřena stejně jako hlavní vchod nedaleko pomníku – na stadion byl kdykoliv volný příchod…
A tak se stalo, co se stát muselo – s pomníku zmizela skleněná deska se jmény, po čase i bronzový znak SKP. Zůstal jen bezprizorní slepý kámen, pomník nikoho. Doslova nikoho, protože dřívější slavný pardubický fotbalový ligový klub SKP již nebyl SKP, ale v důsledku řady organizačních změn něco zcela jiného (matně si vzpomínám, že MZK, později Tatran …). Tak tam stál bez desky a znaku ještě v roce 1991. Psal jsem tom ve Zprávách KPP (roč. 1991 s. 82), potom v srpnu následujícího roku redaktorka Jiřina Mikešová v Záři, do věci se vložil i kolega Miloslav Huňáček. V roce 1994 dal Magistrát pomník do pořádku – nechal na pomník osadit repliku bronzového znaku a novou skleněnou desku. Jenže – na desce pod znakem Sportovního klubu Pardubice již nebyla jména jeho členů, kteří se stali oběťmi I. světové války, ale text širokého obsahu: NA PAMĚŤ SPORTOVCŮ PADLÝCH V LETECH 1914-1918 A 1939-1945... Co bylo s pomníkem dál, těžko vystopovat. Na stadionu, kde stál, došlo k demolici oplocení, cyklistické betonové dráhy a garáží pod ní, vzniklo tu dlážděné parkoviště. Pomník zmizel. Časem se na něj trochu pozapomnělo. Ale neztratil se, nezanikl.
Objevil se u bílé běloskvoucí stěny malé ledové haly krátce poté, co byla dokončena rekonstrukce haly a její zastřešení před Mistrovstvím světa juniorů v ledním hokeji v prosinci 2001. S odstupem doby se nezdá, že je to nejvhodnější umístění, ale budiž...Na závěr si připomeňme, že v roce 2009 to bylo již 90 let, co členové SKP
počali střádat korunku ke korunce, aby mohli nechat vrýt do skleněné desky pod klubovým znakem jména těch, kteří se nevrátili z první světové války.
