Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Za Vladimírem Jiránkem
Český karikaturista a autor kreslených vtipů,
kreslíř a scenárista i režisér animovaných
fi lmů (k nejznámějším patří večerníčky Bob
a Bobek – králíci z klobouku a Pat a Mat) se
narodil 6. června 1938 v Hradci Králové. Maturoval
na přeloučské Jedenáctileté střední škole
a od r. 1956 žil v Praze. Na pražské Filozofi cké
fakultě vystudoval žurnalistiku, ale po celý
život působil jako kreslíř a ilustrátor na volné
noze. Od roku 1990 se věnoval zejména politické
karikatuře, sedmnáct let spolupracoval
s Lidovými novinami. V roce 2005 mu byla
prezidentem republiky udělena medaile Za
zásluhy. Zemřel 6. listopadu 2012 v Praze. Rádi zveřejňujeme studentskou vzpomínku
Ing. Jaroslava Flegra na tohoto vzácného člověka.Vážení čtenáři, jsem poslední z posledních, kdo by měl psát nekrolog. Zastávám názor, že čtenář by se měl i při studiu odborných textů aspoň trochu bavit, aby neusnul. A taky nejsem ten nejpovolanější, kdo by měl o Vladimíru Jiránkovi psát. Potkali jsme se v životě poměrně krátce. Po chvíli vzpomínání a přemýšlení jsem zjistil, že vlastně nemám o Vláďovi co napsat. O lidech, kteří páchali ve škole všelijaké lumpárny, můžete psát až do aleluja, ale Vláďa byl mírný, hodný, usměvavý kluk, takovými vodami neplul. Můžete psát o věcech kolem, ale uprostřed všeho zůstává stále v tom nejlepším smyslu slova bílá díra. Spolužáky na Jedenáctileté střední škole v Přelouči jsme byli jen jediný, maturitní rok, ale znali jsme se už dřív. Vláďa dojížděl do Přelouče z Telčic. Tuhle obec už dnes na žádné mapě nenajdete, dnes se tato obec (vlastně už město) jmenuje Chvaletice, zatímco původní Chvaletice, ze kterých zůstal jen kostel a několik domků, nese název Hornická čtvrť. Pokud to šlo, dojížděli jsme do Přelouče do školy na kole. Pro mne bylo těch 6 kilometrů asfaltu tak na probuzení, protože jsem v té době dost vážně koketoval se závodní silniční cyklistikou a na kole jsem trávil většinu volného času. Vláďa to měl trochu složitější. Jeho cesta připomínala spíš cyklokros. Z Telčic to měl asi dvakrát tak daleko, většinou po šotolině, široká asfaltka, která je tu dnes, tu tenkrát ještě nebyla. Klikatá okreska vedla Trnávkou, Řečanami a Labětínem, přičemž bylo třeba navíc zdolat ještě dvoje po většinu dne zavřené šraňky. Občas jsme se na silnici potkali, pak se zavěsil „do háku“ a uháněli jsme společně. Musel pořádně makat, protože sedlal starší cestovní bicykl, ale nikdy si nestěžoval, protože věděl, že jezdím na poslední chvíli, že už hoří koudel a že by to do zvonění nestihl. V Přelouči bylo jen tolik času, abychom stačili kola dát do úschovny a vyběhnout schody do třídy. Ve třídě jsem seděl s malým Bóďou Loužilem ve druhé lavici, Vláďa s kamarádem Zdeňkem pak ob jednu lavici za námi. Vláďu se Zdeňkem spojoval společný zájem o literaturu a novinařinu (oba pak také novinařinu vystudovali), „rizikové“ předměty, jako matematiku a podobné, brali tak trochu s nadhledem. Svůj zájem mohli rozšiřovat a rozvíjet s podporou vynikajícího mladého češtináře profesora Dejmka. Vláďovy znalosti, hloubku myšlenek a způsob, jakým se vyjadřoval k literárním dílům, jsme všichni obdivovali, ale to, že celý život zasvětí karikaturám a humoru, mohl tušit jen málokdo z nás. S Vláďou Jiránkem jsme se viděli naposledy před maturitou. Pak jsme se už nikdy nesešli. Později přijel na nějaký ten třídní sraz, každému ze zúčastněných prý na památku něco nakreslil. Já jsem na srazy nikdy moc nejezdil, tak jsme se minuli. Sedím, vzpomínám a prohlížím si Vláďův autoportrét. No, myslím, že byl ve skutečnosti mnohem hezčí, ale nakreslil se tak sám, na tom se už nic změnit nedá. Jenom ta cigareta mi k tomu usměvavému klukovi, kterého jsem znal, moc nejde. Ale umělecké prostředí sebou přináší nejenom umění. Kdo měl možnost navštívit třeba studia Čs. televize (ne, to není chyba, má vzpomínka se týká 70. a 80. let), nemohl si nevšimnout, jak drtivá většina lidí, kteří se tam pohybovali, kouří. Téměř z každých úst, s výjimkou těch, co byla zrovna před kamerou, trčela zapálená cigareta. V takovém prostředí je těžké odolat. Co ještě dodat, králíci z klobouku tu s námi budou dál a jméno Vladimíra Jiránka, zapsané zlatým písmem jako první mezi významnými absolventy přeloučského gymnázia, bude navždy zářit i v srdcích nás všech, kteří jej v životě potkali a mají ho rádi.
