Zveme Vás
04.05.2025 08:20
Nový zámek Rudoltice
Lanškroun – Nový zámek Rudoltice – rozc. U spálené boudy –Česká Třebová. Délka trasy 12 km. Odjezd 8:22 hod. vlak ČD, návrat 16:55 hod. ČD. Ved. Z. Řehák. Turistická vycházka týmu A pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka. Na vlastní zodpovědnost.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2025 08:25
Podle Divoké Orlice
Litice n. Orlicí, hrad Litice, Brná, Potštejn . Délka trasy 8,5km. Odjezd ČD v 8.29h. Návrat ČD v 15,28/17,16 h Vede a. Kulišová. Turistická vycházka týmu B pro méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka. Na vlastní zodpovědnost.
typ akce: Turistické vycházky
07.05.2025 18:00
Válečná nemocnice Karanténa
Přednáška s projekcí historických fotografií. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského nám. v Pardubicích. Vstup zdarma, veřejnost je zvána.
typ akce: Hovory o Pardubicku
11.05.2025 09:05
Zřícenina hradu Kyšperk
Letohrad – Zámecký park – Kyšperk – Kaple sv. Jana Nepomuckého – Písečná u Rybníčka – Valdštejn – Hrubý kámen – Letohrad. Délka trasy 14 km. Odjezd 9:06 hod. vlak ČD+LEO, návrat 16:55 hod. LEO+ČD. Ved. A. Milatová. Turistická vycházka týmu A pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka. Na vlastní zodpovědnost.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2025 09:05
Zřícenina hradu Kyšperk
Letohrad – Zámecký park – Kyšperk – Zámecká zahrada – Letohrad. Délka trasy 7 km. Odjezd 9:06 hod. vlak ČD+LEO, návrat 14:55 hod. LEO+ČD. Ved. J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B pro méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka. Na vlastní zodpovědnost.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
K článku Podzimní výšlap 2012
Velmi mne jako rodáka z Pardubiček zaujal článek pana Františka Hlubockého
Podzimní výšlap 2012 v čísle 3–4/2013. Vzal jsem foťák a protože jsem v oné lokalitě
byl naposledy v roce 1949, žasnul jsem hned za hřbitovní zdí. Divoká příroda bez
zásahu člověka jen se zbytky ohňů bezdomovců a „vybydleným“ strážním domkem.
A fascinující pohled z výšky mostního pilíře do míst, kde kdysi byla velká vodní
plocha a nyní se tu Chrudimka jen stěží prodírá džunglí vegetace. Pohled z téhož mostního oblouku v roce 1937, kdy jsem na vojenské cvičiště Na Sutinách chodil jako pětiletý v zimě sáňkovat pod strážní domek a v létě se učil plavat v Chrudimce o kousek dál po proudu, byl podstatně jiný. Chrudimka, jak dokládají i mapy, směrem k vojenské plovárně dosahovala šířky až 50 metrů, vojenský bagr stále čistil dno, břehy byly široké, travnaté, žádné náletové dřeviny. Ostrůvek se vytvořil až za války, kdy Němci přestali bagrovat, po válce se pak ostrůvek spojil s břehem. Opačným směrem k mostu úzkokolejné dráhy a k Červeňáku byla rovněž kultivovaná krajina, břeh řeky lemovaly jen stromy a upravená cesta pro pěší. Nebylo divu – regulace Chrudimky proběhla kolem roku 1910 a cvičiště budovala armáda ve dvacátých a třicátých letech, takže všechno bylo zánovní.
Sáňkování v oblasti Na Sutinách nebránila ani československá armáda před válkou, ani německá v prvních válečných letech. Několik let po osvobození sem byl přístup také volný. Plavat v Chrudimce pod srázem Sutiny, kam vedly od prodloužené Komenského ulice (u dnešní speciální školy Svítání) dřevěné schody se zábradlím, bylo možné vždy, odvažovali jsme se i na splav u vojenské plovárny.
Do příchodu Němců vypadal prostor Cvičáku, jak jsme cviciště familiérně nazývali (výraz Vojenčák jsem viděl poprvé ve vašem textu), asi takto: Od zmíněného mostu vedla úzkorozchodná (760mm) trať železničního pluku, zvolna stoupající kolem pevnůstky na nejjižnějším konci Sutiny ke strážnímu domku, kde bylo malé nádražíčko (výhybna Pardubičky). Dále trať lemovala sráz Sutiny, pak zamířila severním směrem k vodojemu a sousední restauraci s přírodním tanečním parketem v areálu dnešní nemocnice, kde byla konečná stanice Vinice. Na webu je kauza vojenské drážky obšírně popsána. Pevnůstka byla replikou pohraničních opevnění s typickými střílnami, sloužila k výcviku naší armády. Němci ji později všelijak ostřelovali a nakonec zkusili vyhodit do povětří. Její zbytky tam v neprostupné vegetaci jistě jsou, vím, kde hledat, ale vzdal jsem to…
Okupace v březnu 1939 pro nás kluky začala tak, že němečtí vojáci nám u strážního domku dávali čokoládu, za což jsem doma dostal vynadáno („Určitě si vás fotili a doma budou ukazovat, jakou tu máme bídu“). Pak vojáci na čas zmizeli a my kluci jsme měli velké potěšení z jízdy na úzkokolejce z kopce na vozících, které zde zůstaly. Vytlačit je do kopce byla sice fuška, ale ten fofr dolů stál za to. Až za čas pak koleje vytrhali.
Na cvičáku pak probíhal střelecký výcvik pěchoty, pro kluky zase něco nového – když vojáci odešli do kasáren, sbírali jsme vystřílené nábojnice („patrasky“). Hlídkující německý voják nás vyháněl jen symbolicky. Koneckonců otec tam bez problémů chodil králíkům pro trávu. Když však začal výcvik s vrháním ostrých granátů, začalo to být nebezpečné, i Němci zvýšili počet hlídek a jejich ráznost. Po válce přišly jiné, daleko nebezpečnější věci. V prostoru mezi hřbitovem v Jesničánkách a Červeňákem vysypala sovětská armáda několik náklaďáků různého střeliva a překryla to tenkou vrstvou písku. To vešlo brzy ve všeobecnou známost a tak jsem z gymnázia ve Štefánikově ulici domů do Pardubiček chodil oklikou přes Jesničánky domů a nosil k malé radosti rodičů náboje do pušky, celé kulometné pásy, ale i dělostřelecké a protiletadlové náboje. A dělali jsme neuvěřitelné věci. Já jsem třeba v domečku na zahradě upnul do svěráku náboj do pušky, pod ním zapálil svíčku – s mladším bratrem jsme venku čekali, až to bouchne. Nebo: u dělostřeleckého náboje jsme vypáčili projektil (snad se to tak jmenuje) – vevnitř byl hezký hedvábný pytlík se střelným prachem. Když nešel projektil vypáčit, nábojnici jsme ve svěráku rozpárali majzlíkem. Naštěstí byly mosazné, takže jsme neutrpěli žádnou újmu. Ty nebezpečnější věci, které jsem se už já bál dělat, se podle vzoru ruských vojáků, lovících ryby házením granátů z Červeňáku do Chrudimky, dělaly třeba takhle: U náboje do protiletadlového kulometu se vypáčil projektil, který měl vpředu rozbušku, za ní explozivní náplň a vzadu trasovací materiál, aby střela na cestě k cíli svítila. Ten se naškrabal, sirkou zapálil, chvíli podržel a hodil do vody. Následovalo bublání, směs díky okysličovadlu hořela i pod vodou, následovala exploze – výsledek byl týž jako u granátu. Ne všichni měli při těchto různých (chce se napsat hrůzných) hrách štěstí. Jeden můj spolužák přišel o prsty, další kluk z Pardubiček o celé předloktí. Jména neuvádím.
Mnozí z nás měli různé střelné zbraně, častá byla pistole na střílení světlic, devítka Parabellum atd. Já ve svých 13 letech jsem měl funkční bubínkový revolver, který jsem náhodně objevil ještě za války zazděný v dřevníku. Byla to dědečkova trofej z první světové války. Tehdy následovalo poučení: „Kluku, proboha, mlč, nebo nás všechny zastřelí.“ To fungovalo, neboť salvy z popraviště na Zámečku byly u nás velmi dobře slyšitelné. Ovšem ta bouchačka se mi mohla stát osudnou: její spoušť byla trochu nespolehlivá, někdy několikrát cvakla naprázdno, až pak spustila doopravdy. To už se do dráhy projektilu blížila matka. Kulka naštěstí skončila v kmeni mohutné hrušně, byla mnoho let viditelná…a bratr se mi posmíval.
Vzpomínám ještě na jinou ztřeštěnou zábavu. Tehdy se všude možně povalovaly vyhozené fi lmové materiály z německých týdeníků. A někdo vymyslel tohle: na z dřeva vyříznutou pažbu jakoby pistole se připevnila prázdná dělostřelecká nábojnice. Do ní se nacpal fi lm, ten se zapálil a na dělostřeleckou nábojnici se narazila prázdná světlicová. A mířilo se nahoru – chemická reakce probíhala i bez přístupu vzduchu – po chvíli rána, typický smrad a světlicová nábojnice k naší radosti opsala vysoký oblouk. Té „pistoli“ jsme říkali fi lmovačka.
V poválečném období, u mne naplněném ideou skautingu, jsem na cvičák coby rádce vodil svá Vlčata. A někdy v roce 1947 jsem po cvičáku pobíhal s buzolou a zakresloval mapu, neboť vojenská – ty byly běžně ke koupi – podle mne neodpovídala plně skutečnosti. Jenže záhy přišel k moci bolševik a kromě mnoha jiných věcí zrušil v roce 1949 či 50 i Junáka.
A v rámci sovětizace československé armády a s tím spojeným utajováním všeho možného i nemožného byl kolem cvičáku postaven plot s tabulkami: Vojenský prostor, vstup zakázán. Procházka kolem Chrudimky končila před mostním torzem stezkou „cikcak“ nahoru ke hřbitovu.
