Zveme Vás
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Doživotní diskvalifikace
(Věnováno všem bývalým pardubickým páskům, kteří rádi vzpomínají na život v Rotundě na konci padesátých let)
Rotunda byla pro nás, pardubické pásky, něco jako kostel. Původně vybudována pro jakousi výstavu, ale v době, o které je řeč, sloužila všelijakým účelům. Konaly se v ní dokonce i boxerské zápasy. Na vlastní oči jsem tam viděl boxovat slavného šampiona Tormu. Pro pardubickou mládež bylo ale nejdůležitější, že se v ní konaly nedělní odpolední čaje. Jak jedinečná příležitost pořádně se odvázat! V neděli odpoledne jsem vždy pečlivě vyžehlil svou jedinou slušnou košili a oblékl ji, natáhl na sebe roury s deseticentimetrovými záložkami, pruhované ponožky, obul maďary, tehdy módní boty s vysokou podrážkou, vklouzl do kostkovaného saka a všechno zkontroloval v zrcadle. Udělal jsem na sebe pár světáckých obličejů, ještě jednou urovnal kravatu a vyrazil na korzo. Několikrát jsem ho prošel od Zelené brány k Veselce a zase nazpět. Pokusil jsem se nasadit výraz sebevědomého seladona a při tom pokukoval po procházejících slečnách.
Většinou jsem chodíval s bratrem. Aniž bychom to tušili, vzájemně jsme si dodávali chybějící sebevědomí. Bylo nám necelých osmnáct a hledali jsme možnost, jak na sebe nějak upozornit. Bláhově jsme si mysleli, že k tomu postačí výstřední ohoz.
Na druhé straně ulice, na rohu u lékárny Sekuritas postávali starší pánové, od pětatřiceti výš. Vyhřívali se na slunci a přes silnici, po které občas projel trolejbus, pozorovali promenádující se mládež. Určitě se na náš účet dobře bavili, ale to jsme tenkrát nemohli vědět.
Na korze se vytvořila skupina pásků, do které patřili kromě mne a mého bratra můj nejlepší kamarád Kondor, dále Benjamin, Carda, Japan, Fakír nebo Vytrs, který měl příbuzné na Západě a díky tomu nás pravidelně zásoboval pravými americkými žvýkačkami. Z dalších si ještě vzpomínám na Moraváka Juru a boxera Huberta, dorosteneckého mistra republiky. Postávali jsme většinou před Baťou a sledovali pohyb na korze.
Když nastal čas vyrazit do Rotundy, odbočili jsme do postranní ulice směřující k parku, seběhli po širokém schodišti a hlavní alejí pokračovali až k zámeckým hradbám. Rotunda se nacházela právě tam, až na samém konci parku.
Tehdy hrála v Rotundě opravdová swingová kapela. Tuhle muziku jsme milovali. Dráždivě voněla Amerikou, která byla pro naši tolik ušlápnutou generaci zapovězena. Swing ve mně vyvolával pocit svobody a volnosti. Už pouhý poslech této hudby jsem považoval za svou osobní vzpouru proti všemu a všem.
U vchodu do Rotundy nás vždy čekala první překážka. S červenými páskami na rukávě tam stáli soudruzi pořadatelé. Bdělým okem kontrolovali naše oblečení, a pokud se jim zdálo výstřední, jeho nositele dovnitř nepustili. Vzpomínám si, jak neprošel kontrolou Vytrs kvůli vysokým podpatkům. Chudák Vytrs! Měřil pouhých sto šedesát centimetrů a pomocí podpatků doháněl svou výšku. Když obul maďary a k tomu vyčesal emana, budil dojem, že je přece jen urostlejší. Tehdy měl smůlu, ale mohl se spolehnout, že mu otevřeme okno, aby mohl nenápadně vklouznout dovnitř. Mělo to pro něj alespoň jednu výhodu – ušetřil za vstupné.
Když u vchodu postával šéf pořadatelů Schönbach, věděli jsme, že bude zle, On nás, pardubické pásky, neměl příliš v lásce. Zřejmě by byl spokojený, kdybychom chodili do Rotundy v modrých svazáckých košilích. Jenomže my jsme cítili potřebu provokovat a k tomu naše oblečení dobře posloužilo. Vyprovokovat Schönbacha nebylo příliš těžké. Jakmile byl u vchodu on, zůstávalo zpravidla naší jedinou nadějí otevřené okno. Přestože děvčata se dokázala také vyzývavě obléci, nikdy žádnou nevyhodil. Na posuzování dívčího oblečení asi neměl správnou kvalifikaci.
Naše parta měla své oblíbené místo u stolu hned vedle orchestru. Chtěli jsme být co nejblíže, aby nám nic neuniklo. Sledovali jsme muzikanty v červených sakách a obdivovali jejich gesta při nástupech, tolik podobných gestům orchestru Glenna Millera, jak jsem to kdysi viděl ve filmu Zasněžená romance.
Společně s námi velmi často sedávala Zdeňka. I ona chtěla být co nejblíže, protože chodila s jedním z trumpetistů. Ve srovnání s námi to byla již dospělá žena, nejméně o pět let starší než my. Její přítomnost u stolu nám lichotila. Občas k nám o přestávce její trumpeťák přisedl, dokonce s námi prohodil pár slov, a my si pak připadali, jako že ke kapele také tak trochu patříme. Nevím, jak moc miloval Zdeňku on, ale já ji miloval bláznivou láskou osmnáctiletého kluka a doufal jsem, že o tom nikdo neví. Bylo to moje tajemství, které však Zdeňka snadno odhalila. Musela přece vidět moje zamilované pohledy.
Většinou jsem býval velmi nesmělý, ve společnosti dívek jsem se dokázal neuvěřitelně červenat. Když jsem ale tancoval se Zdeničkou, byl jsem uvolněný a přirozený. S ní jsem dokázal i laškovat a ona mi to s úsměvem oplácela.
Nedávno se mi vybavil jeden zážitek. Usazeni na svých místech jsme celí netrpěliví čekali na již známý rituál. Vtom Oskar Kmoníček, dirigent orchestru, pozvedl ruce a všichni muzikanti povstali, aby zahráli svou znělku. Sálem se rozlehla krásná melodie Varšavského koncertu a já najednou cítil, jak mne začíná ovládat dojetí. Musel jsem odvrátit obličej, abych se před ostatními neprozradil. K mikrofonu přišel konferenciér a současně zpěvák Antonín Jedlička a vyzval hosty k tanci. Kulatý taneční parket se začal zaplňovat. První se na parketě objevil jako obvykle Hubert, sebejistý blondýn, který si o sobě myslel, že to s holkami umí. Pozoroval jsem jeho klátivé pohyby a při tom postřehl, že mu dole z nohavice vyčuhuje bílá tkanička od podvlékaček. Upozornil jsem na to ostatní a vybuchla salva smíchu. Hubert pochopitelně nevěděl, čemu se tak nehorázně smějeme.
Po chvíli jsem se k tanci osmělil i já. Samozřejmě že mou partnerkou byla Zdenička.
Přitancoval jsem k Hubertovi a on se mne optal: „Čemu se tak blbě chechtáte?“
„Přece tobě, vole!“ odpověděl jsem. „Podívej se, co ti kouká z nohavice!“
Hubert sklopil zrak k zemi a jeho sebejistota byla rázem pryč. Utekl z parketu.
Kapela hrála pomalý slowfox a já svíral v náručí Zdeničku. Když jsem se pohyboval přímo před orchestrem, koketně se ke mně přitiskla, asi aby trošku pozlobila svého muzikanta. Nevím, co to dělalo s ním, ale já byl jen kousíček od sedmého nebe.
Zaduněly saxofony, kterými začíná slavná orchestrálka In The Mood, a parket ožil. To vyburcovalo všechny bachaře ke zvýšené pozornosti. Jejich hlavním úkolem bylo zabránit výstřednímu tanci. U těchto ignorantů západní kultury by pravděpodobně prošel jenom ruský tanec kozáček. Jakmile se někdo v tanci dostal do varu, ihned se k němu seběhlo několik hlídačů pořádku a napomenuli ho. Pokud svůj přestupek zopakoval, byl z parketu nemilosrdně vykázán. Trošku to připomínalo dnešní systém vylučování hráčů v kolektivních sportech. A protože se tenkrát ještě žluté a červené karty neudělovaly, nabízí se úvaha, zda tento způsob trestání nevznikl právě v Rotundě.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2013.
