Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
VZPOMÍNKA NA NÁLET PARDUBICKÉ RAFINERIE 24. 8. 1944 (70. výročí)
Blížil se konec války a spojenci dělali vše pro to, aby jej uspíšili. Byly časté nálety na podniky, které vyráběly a zásobovaly frontu důležitým materiálem. Tak došlo i na pardubickou rafinerii (PARAMO). V té době mi bylo 15 let, učila jsem se dámskou krejčovou u paní Drábkové v Čepí. Bydleli jsme ve Starém Mateřově. Dojížděla jsem na kole i v poledne na oběd. V ten den měl pohřeb pan Josef Kouba z Čepí, příbuzný Drábkových. Paní mistrová odešla s tchýní na pohřeb. Doma jsme zůstaly jen dvě děvčata a osmiměsíční Péťa s osmdesátiletou babičkou, která jej vozila po dvoře. Dostaly jsme instrukce, jak si počínat, kdyby ?náhodou? něco přišlo.
O půl dvanácté houkaly sirény letecký poplach. Zdálo se nám, že tentokrát znějí nějak jinak ustrašeně než jindy. Ve 12 hodin jsem jela na oběd. Když jsem vyšla s kolem na silnici, od Pardubic už jela kolona kolařů, kteří ujížděli z města. I ti se chovali jinak než obvykle. Kdosi z kolony houkl: ?Už přeletěli hranice protektorátu,? a ujížděli nervózně dál. Jezdívali tak pokaždé, když zazněly sirény a hlášení: Nad říšským územím se nalézá atd.? Lidé si to upravili po svém: ?Nad říšským územím letí bedna s uzeným.? Když jsem přijela k Dubanům na rozcestí, stálo tam plno lidí a hleděli na oblohu, která byla plná malých letadel, jak se zdálo. ?Poletí dál, jsou hodně vysoko,? poznamenal někdo. Jela jsem dál a někteří, kteří jeli v tu stranu se mnou. Ozvala se rána, V Chrudimi na nádraží spadla bomba, na to dvě v Medlešicích na trati. Odhodili jsme kola a skulili se do příkopu. Byl to fofr. Rozbila jsem si pořádně koleno. Vstali jsme, na to ohlušující rána, mohutný ohnivý sloup s černým hustým kouřem vzlétl do výšky, až se zatmělo a hned další a další, tři ohnivé sloupy, praskání a hučení bylo slyšet široko daleko. Letadla utichla. ?Rafinerie dostala zásah a je po náletu,? ozvalo se z hloučku, ale hned na to: ?Bude jistě pokračování, nikdy nelétá jen jeden svaz.
Na křižovatce od Třebosic k Mateřovu už hlídka vracela každého, kdo by chtěl jít blíž k tomu. Posbírali jsme kola a vrátili se zpátky do Čepí. To už to začalo padat. Na letišti vzlétla už i letadla protivzdušné obrany a nastal boj ve vzduchu, roztáhl se až k Čepí. Lidé běželi příkopem ke vsi. Za dubanskými zahradami bylo čerstvě vybudované plato přes příkop na posypový materiál. Na dně příkopu jím procházela betonová roura, která byla o něco větší než roura pod mostkem. Lidé se tam dohadovali, kdo se tam schová. Ve vzduchu stále zuřil boj. Letadla klesala hned k zemi, hned zase do výšky. V krátkých intervalech se ozývala střelba. Vběhla jsem k Drábkovům na dvůr, postavila kolo a běžela přes dvůr do krytu. Byl na konci dvora. Po zahradě běhala stará babička mezi sušáky s vojtěškou a nechtěla jít do krytu, jen bědovala:“ Snad se dnes všichni čerti žení.“ Paní mistrová už byla v krytu s učnicí Aničkou a tiskla k sobě Péťu.
Když se ozvaly sirény, na hřbitově v Jezbořicích, stál pan farář zrovna u hrobu a vykonával obřad nad zesnulým. Paní mistrová ihned odešla, myšlenka na Péťu jí přímo hnala. Když byla už pár metrů od vesnice, dostala rafinérie zásah. S vypětím sil odběhla domů. Po houkání většina lidí ještě na hřbitově zůstala, ale po zásahu rafinerky se rozutekli ponejvíc do kostela, ale kdosi řekl, že tam není bezpečno, kostel je z výšky dobře vidět. Vyběhli tedy ven, márnice byla otevřená, tam je nikdo neuvidí, kdo se vešel a nebál se, přežil nálet v márnici. V Čepí ještě letadla přivábil vysoký komín vysloužilé pily, ale bomba spadla vedle na dvůr a strhla roh domu. V okolí to byla ohlušující rána, země se zachvěla. My v krytu jsme se hrůzou všechny tři objaly. V dáli byla slyšet ještě padající bomby. Odneslo to i pardubické nádraží a cukrovar, částečně i lihovar. Když vše utichlo, vyšly jsme z krytu a já jsem jela domů.
Když jsem přijela na křižovatku od Třebosic, odkud byla vidět celá východní část obce, nyní to byla jen hradba prachu kolem zahrad. Ptala jsem se na kole projíždějícího muže, co se tam stalo. Odpověděl: „V Mateřově se nestalo nic, ale kolem zahrad toho nasypali. Běželi kolem zahrad vágusové, házeli to po nich.“ Vágusové byli mladí trestanci, kteří porušovali zákony proti Říši (absence, sabotáže apod). Byli jako pracovní četa na letišti, nosili maskáče jako vojsko. Po odhoukání poplachu je pustili do polí, ať se někde ukryjí. Většinou běželi k zahradám, kde leželi přitisknuti k plotu. Tentokrát se trochu opozdili, proto takový hon. Naštěstí to nikdo neodnesl.
Když jsem přijížděla k domovu, bydleli jsme hned na kraji obce, maminka s tatínkem sbírali do kbelíku střepiny. Nasbírali jich 4 kbelíky. Na zahradě bylo hejno husí, které vždy při nárazu vzduchu nadskočily, některá se strachy ozvala, nic se jim nestalo. Pozorovala je maminka se sestrou z krytu.
Měli jsme pololetní jabloň s dozrávajícími jablky, která téměř spadla. K zahradě se blížila skupina trestanců a prosili o nějaká jablka. Maminka je pustila na dvůr a půjčila jim košík. Odešli si nasbírat jablka, ostatní se shlukli kolem pumpy a požádali o vodu a „kus“ tužky, aby mohli napsat domů, že přežili zase jeden nálet. Maminka přinesla konev na vodu, hrnečky, tužku a síťovku na jablka. Nedočkavci už pili u pumpy z dlaní a myli se, byli celí umounění a zaprášení, jak na ně padala hlína. V Mateřově spadla bomba na dvůr do žumpy u Pechánků a u Hlavničků to srazilo kus štítu domu.
U Duban mezi prchajícími lidmi příkopem se dostala do roury kamarádka, jeden muž a poslední místo si vybojovala jedna silnější paní, která se nemohla dostat ven. Čouhala jí jen lýtka. Křičela: „Nenechte mě tady umřít.“ Po delším úsilí ji za nohy vytáhli. Byla celá odřená, ale živá. Muži a mé kamarádce se podařilo vylézt. Ale hedvábná sukýnka byla rozdrásaná na pentličky.
To jsou moje vzpomínky na pardubický nálet. Lidé prožili mnohem horší věci. Od té doby jsme chodili se strachem spát. Každý se svým zavazadlem. Byli jsme šťastni, když byl všemu konec.
