STANISLAV VINAŘ (1900-1971) novinář, vlastivědný pracovník a linorytec

Co víme o Stanislavu Vinařovi dnes? Na počet jeho zájmů a aktivit poměrně málo… V kartotéce osobností Státního okresního archivu v Pardubicích je uvedeno jen datum a místo narození: 6.května 1900 v Pardubicích. Matrika zemřelých Magistrátu města Pardubic doplňuje jména jeho rodičů: Antonín Vinař a Emilie, rozená Horáčková. Neznáme společenské postavení rodiny, ze vzpomínek tiskaře J.Čížka na staré Pardubice lze však vyčíst, že se Stanislav Vinař vyučil pekařem. Regionálním a investigativním novinářem se však stal zřejmě až ve 30.letech. Jeho zájmy a témata lze poněkud rekonstruovat z článků, jež napsal.

I.

Novinářem

            Protože ani Východočeské muzeum ani Státní okresní archiv nevlastní úplných 10 ročníků „Východočeského rozhledu“ (dále jen VR)  2/, pokusme se alespoň zastavit u některých článků ročníku 1935. V únoru t.r. lze najít ve VR článek „Babylon sexu“ s podtitulkem „V Pardubicích se jedná o zrušení dámské obsluhy v hostincích“.  3/  Autor sleduje bourání proslulé pardubické Karantény a uvádí: „Nevěstky si najímají byty hlavně blízko kasáren železničního pluku  4/  a také tato kasárna jsou kněžkami volné lásky obléhána. Nejvíce je viděti tato děvčata u trafik, kam vojáci často přicházejí. Lze viděti denně, jak prodejné děvče drží nezkušeného vojáka za rukáv a tahá ho k sobě do bytu. Taxa je vojensky nízká 3-5 Kč.“ Autor si všímá toho, že v Hradci Králové zakázali ženskou obsluhu v barech a hostincích. Podle jeho názoru však jen prostituci vyhnali do ulic. V barech bývá odměna prostitutce 50-100 Kč, pro chudší jsou hostince s taxou 10-20 Kč. „Jsou to však ještě dámy, které denně vysedávají v kavárnách, i v drahých kožiších se potulují po korzech, plesích, mají přístup všude a od t. zv. počestné ženy je laik nerozezná. To je t. zv. elita nevěstek…“ Autor vidí v prostituci „stohlavou hydru“ a společenský jev „souběžný s formou manželství“ a pokračuje: „A kdo by si troufal posouditi kterýkoliv případ manželství tak bezpečně, aby mohl říci, že ten či onen muž nemá práva z domu utíkati?“ A co by asi S.Vinař dnes řekl k příhraniční prostituci (viz Dubá aj.) či luxusním veřejným domům v Pardubicích? Musel by zřejmě jen znovu konstatovat, že prostituce je stohlavá hydra…

            V témž měsíci se redaktor S.Vinař vrátil ke své staré kauze z roku 1931, kdy 18.2. t.r. byl odsouzen za kritiku nepořádků v městském pohřebním ústavě. V článku s bombasticky velkým titulkem „Triumf očisty“ s podtitulkem „Prohrál a přece vyhrál!“  5/  konstatuje, že „celý případ odsouzení redaktora je poučným příkladem, jaké riziko nese redaktor, který se dá na nevděčnou cestu kritiky veřejného hospodářství.“ Jak známo, i nedávno bylo pohřebnictví v našem městě středem pozornosti (působením J.Hoferici na hřbitovní správě, aféra v PIETĚ atd.) O co šlo roku 1931 až 1935? Žalobcem v roce 1931 byl L.Kratochvíl, tehdy ředitel měst. pohřebního ústavu a finanční referent Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu (dále jen CVTVS), ačkoliv jeho referent Chmelík, jak zjistila revize Zemského úřadu (odd.4.) 7.března 1933, si vyplácel soukromé výdaje za telefon, opravu svého bicyklu a další, což suma summarum činilo 20 961 Kč 20haléřů. Chmelíkův nadřízený Kratochvíl, zaměstnaný hlavně výstavou, nevykonával patřičný finanční dohled v pohřebním ústavu, kde byl vrchním správcem. Redaktor Vinař čerpal z revizní zprávy MPÚ, krematoria a hřbitovů za léta 1930-31, z níž se m.j. dověděl, že první oznámení o závažných nesprávnostech v pokladním hospodářství pohřebního ústavu podal 11.listopadu 1931 tehdejší ředitel městského důchodu  F.Pospíšil. Referent Chmelík na svou obranu uváděl, že vrchní správce Kratochvíl věděl o položkách, jež si nechal on vyplatit. Podle svědectví úředníka Sobotky a ředitele B.Briedla přicházel Kratochvíl do kanceláře MPÚ jen zřídka, poněvadž většinou „meškal v kanceláři výstavní“ (tj. CVTVS – pozn. J.K.). Chyběl odborný dohled, z čehož redaktor Vinař vinil „národně sociální režim radniční se starostou vrch. účetním radou Znojemským v čele“.

            V březnu 1935 se S.Vinař dostal do sporu s tajemníkem ČSSD Bohumilem Laušmanem, který žaloval VR a jeho redaktora proto, že připomněl, že Laušman býval kdysi národním demokratem. V článku „Pro pravdu kriminál?“ aneb „Revoluční převrat tajemníka Laušmana“  6/ ocitoval s.Vinař starý Laušmanův článek „Rozum vítězí“ v národně demokratických novinách „Východ“ (roč.IV., č.47 z 19.11.1921, s.1), kde B.Laušman m.j. napsal: „Je jisto, že marxism dnes skutečně nevyhovuje. Má příliš mnoho hesel, mnoho slibuje, ale téměř ničeho nemůže splnit. Marxism, zdá se, dělá bankrot všude, kde podle něho chtějí dělat novou společnost… V Rusku zničili buržoasii, ale zároveň i průmysl, proletariát, na místo blahobytu mají tam hlad, na místo svobody teror. Český člověk je jiný než ruský, český člověk by nesnesl otroctví jedné třídy, je vzdělanější, více čte a uvažuje. Marxism dělá právě z dělníka otroka…“ Zajímavé čtení po zkušenostech z období 1948-89, že? Laušman pokračoval: „A je to … národní demokracie, která otevřeně říká dělnictvu, že dosavadní vedoucí theorie marxistického socialismu jsou nesprávné a klamné a že nepovedou dělnictvo ke splnění jeho oprávněných požadavků.“ Oceňuje sociální reformismus národně demokratické strany a připomíná jmenovitě, že to byli v minulosti J.Herben, K.S.Sokol a Ant. Hajn, kteří v pokrokovém hnutí a Omladině sblížili dělníky se studenty a šířili pochopení pro sociální požadavky dělnictva. Karel Kramář bojoval v bývalém Rakousku za volební právo. „Sluší hlavně zdůrazniti“ – psal v závěru B.Laušman – „že dělník národně demokratický staví republiku nad stavy a národ nad strany…“ Národně demokratická strana K.Kramáře je pro české dělnictvo lepší „než strany s krásnými, ale nikdy neuskutečnitelnými sliby“. S.Vinař jako svůj komentář doplnil, že on „musí běhat po soudech, v nichž jsou povědomá okénka se zamřížovanými okny kriminálu, ve kterých je jednou nohou vždy, jak namočí pero“ a píše: „Sociální demokraty bude dnes nesmírně zajímat, jak ten pan Laušman, který již léta působí jako politický tajemník sociálně demokratické strany, ještě poměrně nedávno soudil o marxismu a socialismu. Radíme dělníkům, aby si náš článek vystřihli a srovnali s dnešními ohnivými řečnickými výkony tohoto placeného politického tajemníka a zvláště, aby si výstřižek schovali, až bude pan Laušman hřímat o volbách, až bude se bít za ruský prapor.“ S.Vinař se ještě dožil kandidatury B.Laušmana roku 1938 za ČSSD na starostu Pardubic, Laušmanových znárodňovacích návrhů po roce 1945 (radikálnějších než předložila KSČ!), jeho útěku do Titovy Jugoslávie a do Vídně, odkud jej unesla StB, aby jej doživotně věznila. B.Laušman byl roku 1963 tajně zpopelněn v pardubickém krematoriu. Nezastával na konci svého života stejné názory jako roku 1921 ve „Východu“?  Kdoví…

            20.března 1935 vyšel Vinařův článek ve VR na 1.straně s palcovým titulkem „Denuncianti, rváči, političtí prostituti!“  8/ O co šlo? Čtěme: „Úpadek našeho politického života se projevuje stále vážnějšími příznaky… Není výrazu, který by mohl vystihnouti tu celou bídu dnešního života. Nejstrašnější na této mizérii je právě netečnost občanstva, které namnoze rezignuje a zájem o nová hnutí projevuje jen ze zoufalství. Je jistě základní chybou, že přes všechny známé skutečnosti o nepoctivosti, zištnosti a nesolidnosti jednotlivých vůdců občanstvo s falešnými proroky neúčtuje a utíká od práce vůbec. Je všeobecná otrava (V.Havel: „blbá nálada“ – pozn. J.K.) hnusem z té hamižnosti a nesvědomitosti některých vůdců lidu, obcí. Vůdcové to vědí, a proto také již dnes ani nechodí mezi lid s hlásáním programu ideového, nýbrž se prostě slibuje. Žádná práce pro nadšení, pro ideu, nýbrž jakýsi kšeft… Jsou to jakési handle… Straníci, kteří spolehlivě nastavují hřbety, po nichž se dobře leze na slunce politické kariéry, jsou odměňováni přímo. Za to jsou jim presentována místa u obce i státu, v úřadech, podnicích, zadávají se jim zakázky a kšeftíčky. Na tyto prezenty ovšem pak doplácí veřejné hospodářství, které si političtí machři osedlávají pro své osobní spekulace… „Ne, to není napsáno letos, vážení čtenáři! Další část článku pak věnuje S.Vinař jevu typickému pro 30.léta – zřizování úderných oddílů, jež vyhazovaly soupeře ze schůzí svých politických stran. Poukazuje na násilí nikoliv t. zv. stříbrných košil Národního sjednocení či úderníků NOF, jak jsme to znali z psaní komunistických historiků z období 1948-89, ale na vyhrožování členů ČSSD vybavených odznaky DTJ na zábavě NS v Nemošicích 27.2.1935, na znemožněné schůzi v Ostřešanech a zbití malého živnostníka, který vystoupil na schůzi NS, v Jiříkově ulici v Pardubicích (dnes zbourané, v prostoru sídliště Karlovina). Odsuzuje denunciantství sociálních demokratů vůči veřejným zaměstnancům, živnostníkům, obchodníkům, soudcům, železničářům, kteří jsou anonymně udáváni za účast na schůzích či členství v tzv. pravicových stranách.

            „Čisté ruce!“ – říká palcový titulek VR ze 7.května 1935.  9/  Článek má podtitulky „Proti politickým šarlatánům“ a rašínovské „Co se dělá pro národ, se neplatí!“  10/ Redaktor S.Vinař odpovídá na dotazy, kterou politickou stranu bude jeho list podporovat ve volbách (jak víme, tyto parlamentní volby nakonec vyhrála SdP K.Henleina!) „Náš list je nepolitcký, tj. nestranný a kritisuje všechny případy obecně odsouzeníhodné“, píše S.Vinař. „Do voleb žádáme občanstvo, aby žádalo… nezištnost!... Vůdce musí být čist! Jeho majetkové poměry musí být jasné! Jeho majetek nesmí nadměrně růst!... Straníci ať žádají… důrazně, že politika musí být očištěna od špinavých peněz!... Neumožňujte v partajích politické řemeslo! Omezte důchody či platy poslanců a senátorů! Co se dělá pro národ, se neplatí!“ Tak, rašínovsky končí Vinařův článek. Připomíná závěrem nedávný pohřeb pardubického kronikáře řídícího učitele F.K.Potěšila, ušlechtilého a nezištného idealisty, jehož staví do oprávněného protikladu vůči politickým šarlatánům a šíbrům. 

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2014