"vojna do bot!"

Narodil se 15.4.1889 v Chrudimi, ale pocházel z horské obce na Českomoravské vysočině,              Míčova. Jeho rodiče zde vlastnili zemědělskou usedlost, ta po smrti otce přišla  do dražby a po vyplacení dluhů nezbylo nic. Matka malého Rudolfa zemřela, když mu bylo necelých pět let a tak i se svými sourozenci bydlel nějaký čas u své sestry Marie, provdané Růžkové v Jesničánkách. Když ale sestra zažádala o finanční příspěvek na obživu, byli on a jeho bratři odkázáni na svou domovskou obec Míčov. Zde začal Rudolf navštěvovat školu, vystřídal několik pěstounů a nakonec utekl zpět k sestře do Jesničánek. Protože však ona sama měla na krku několik hladových krků, poslala Rudolfa zpět do Míčova. On však po špatných zkušenostech zpět k pěstounům nechtěl, potuloval se po Pardubicích a nějaký čas se živil žebrotou. Nakonec zakotvil u paní Remešové ze Svítkova a v ní našel druhou matku. Do školy chodil v Pardubicích, po 5 třídě si našel místo jako pekařský učeň a později šel pracovat do továrny jako dělník. V té době se začala také formovat jeho politická orientace, byl činný  v Sekci sociálně demokratické mládeže     a DTJ. V roce 1910-1912 byl zaměstnán u firmy židovského majitele Rajmund Mautner a spol. Zde se angažoval v odborové organizaci „Dřevodělník“. Tolik asi ve zkratce k životu Rudolfa Bureše před jeho odvedením do rakousko –uherské armády k 12. zemskému pluku v roce 1912. Sám o tom píše: „…pro mě jako antimilitaristu nastává nové období. U mé roty bylo 10 jednotářů, dobře jsme si rozuměli. Na dveře prachárny, kde jsme drželi službu, někdo napsal : Atˇ žije sociální demokracie, pryč s militarismem! Věděli jsme kdo to napsal, ale při vyšetřování jsme viníka neprozradili.“ V roce 1914 měl jít Rudolf do civilu, k tomu však nedošlo, začala I. světová válka.

Z válečných útrap ho vysvobodila vážná nemoc, prošel několika nemocnicemi v Polsku, Uhrách a naposledy v Českém Brodě. Pro opuštění zařízení bez povolení, kdy chtěl navštívit rodinu, byl za trest vypsán na ruskou frontu do oblasti Karpat. Rakouská vojska před ofenzivou Rusů ustupovala a když měl být 12. pluk vystřídán, jeho velitel to odmítl s námitkou, že mužstvo není unaveno a přeje si zůstat na bojišti. Tato zpráva se dostala mezi vojáky a pak už je nikdo nemusel přesvědčovat, aby se vzdali. V počtu 916 mužů i s důstojníky se tak stalo u městečka Kužara v Karpatech. Zajatci pak museli pochodovat asi 900 km pěšky, než se dostali do vlaku, ten je dovezl na okraj Moskvy a pak do Kurzanova. Odtud pak jezdili do Tamborské gubernie pomáhat při polních pracích. Po sezónních letních pracích se část zajatců přesunuje do sběrného tábora do Pronska. „Byli jsme ubytováni v jedné krásné vile. Denně jsme dostávali 25 kopějek, za ty peníze se nám dobře žilo a přitom jsme vůbec nepracovali, takže se nám z toho blahobytu ani nechtělo“, píše Rudolf Bureš.                                                                

Okolní majitelé půdy se na zajaté vojáky obraceli se žádostni o pomoc při různých pracích. Rudolf Bureš se společně se svým kamarádem Frantou Adámkem z Rakovníka nechal najmout hospodářem Fjodorovičem. Ten vlastnil spoustu pozemků, velkou ovocnou zahradu a výrobnu saní. Zde pro něj nějaký čas pracovali. Fjodorovič  ho chtěl dokonce oženit se svou neteří, hezkou, milou a urostlou Marií. Bureš si ale vzpomněl na svou rodinu a dcerku Boženku a pod záminkou, že je nemocný a musí k doktorovi se  s dobrým Fjodorovičem rozloučil. Z Pronska je pak převezli k Černému moři kde pracovali na carském dvoře v Krivém Rogu. Pak byli převezeni do Jakovleslavi na práci do továrny. Byla to velká slévárna rusko-francouzské společnosti. „…pracovalo nás tam 3 000 Rusů a 4 000 zajatců. Plat jsme měli určený, ale ruble jsme neviděli. Museli jsme si všechno platit, i kněze….“ píše dále Bureš.

V roce 1916 začali jezdit mezi zajatce emisaři a dělali nábor do československých legií. Přihlášku dal i Rudolf Bureš. Když dostala Československá národní rada povolení od ruské dumy, že může formovat legii, rukuje Bureš v roce 1917 do Bobrujska. Je přidělen ke 3. střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova(2)

Když Sověti uzavřeli separátní mír s Německem(3), musely Čs. legie ustupovat až za Kyjev, odtud se po malém odpočinku na otevřených platformách železničních vagonů přesunuly na pomoc své 2.divizi v Bachmači. Dá se předpokládat, že Rudolf Bureš byl i při tzv. „Čeljabinském incidentu“, který způsobil konflikt mezi československými legionáři a bolševiky při jejich přesunu do Vladivostoku. O tomto se však Bureš ve svém spisku nezmiňuje. Část legií se tedy měla přesunout na nová bojiště do Francie, velení však rozhodlo po Čeljabinsku jinak. Jako součást spojenecké armády zůstali v Rusku na Sibiři a hlídali od jara 1919 sibiřskou magistrálu v oblasti Irkutska. Dále Bureš popisuje vzpouru proti nadřízeným. „…od našeho 2. praporu 3. pluku odešli důstojníci a domnívali se, že se bez nich neobejdeme. V tu dobu jsem byl předsedou roty. Nechal jsem rotu vystrojit a řekl jsem vojákům, v jakém jsme postavení. Nutno je dodržovat dobrovolnou kázeň a nevšímat si ruských záležitostí. Všichni jsme měli radost z toho, že můžeme žít jako celek i bez důstojníků… „ Po sjezdu zástupců většiny čs.vojenských jednotek dne 18.5.1918 v Čeljabinsku byl ustaven Prozatímní výkonný výbor, dočasně nahrazující oficiální představitele  a ten přijal řešení a to za každou cenu se dostat na východ do Vladivostoku. Vládním se sice podařilo internovat delegáty voj. sjezdu, ale rotní a plukovní výbory existovaly dále…. „ V roce 1918, když byl uznán československý stát, toužili všichni jet domů. Tehdejším heslem bylo: vojna do bot! Vládní delegace Československa přijela aby zjistila, v jakých poměrech jsme. Delegaci vedl profesor Němec, poslanec Národního shromáždění. I já jsem byl se svou stížností ohledně novin k profesoru Němcovi předveden. Noviny sice byly poslány do Vladivostoku, ale k jednotkám se pak nedostaly. Snad proto, abychom se nedozvěděli pravdu,“ píše Bureš a pokračuje „…Československé ministerstvo a vláda žádala spojence o naše odvolání z Ruska. Všechny naše části byly evakuovány do Vladivostoku a na ruský ostrov, kde bylo dostatek kasáren. Tam jsme čekali na lodi, které nás měly dopravit domů. Já se nalodil s 2. transportem na parník Mount Vernon(4), který nás přes Panamu dopravil do San Francisca.“ 

V San Franciscu byla přijíždějící loď přivítána vojenskou námořní kapelou, na břeh však nikoho nepustili.

„…navštívily nás dámy z Červeného kříže a dávaly nám upomínkové dary. Vzpomínám si, že dárky byly dopraveny na palubu lodi na hromadu, ale žádný z nás si jich nevšímal. Dáma z Červeného kříže se ptala mj. Čejky, proč si dárky nerozebereme. Major jí odpověděl, že u nás není zvykem o něco se prát. Dámy pak dárky roznesly mezi nás. Další den pobytu přicházeli mezi nás naši krajané. U mě byla rodina s dvěma holčičkami, nepamatuji se již odkud byli v naší republice. Na památku jsem dívenkám daroval dva šátečky s upomínkou na Sibiř. Přišel k nám také Čech a ptal se, jak se nám líbilo přivítání v San Franciscu. Popravdě jsem mu řekl, že hudba nestála za nic a že se nás Američané bojí, abychom je nenakazili bolševismem, když jedeme z Ruska a že nás ani nepustí z lodi na břeh. Pak jsme začali dostávat propustky…“

V San Franciscu zůstal transport asi 14 dní, další zastávka pak byla v Nordfolku. Zde museli Mount Vernon opustit, protože již nebyla schopná další plavby(5). Nezbývalo než čekat na loď America, která měla náš transport  přepravit přes Atlantik do Evropy. Zastávka v Nordfolku trvala asi dva měsíce.

„Lágr, v němž jsme byli ubytováni, sestával z dřevěných domků na pilotech asi 1m od země, kvůli přílivu mořských vln. Naši muzikanti dostali nástroje a tak se koncertovalo každý den. Přicházeli nás navštěvovat  krajané a náš „kulturní odbor“ se usnesl uspořádat pro naše americké krajany slavnost. Češi a Slováci se o slavnosti dozvěděli z novin. Naši hudebníci hráli české písničky a napodobovali Kmochovu kapelu, naši tesaři zhotovili taneční parket a mezi jinými bylo slyšet písničku..ta naše muzika ta nám pěkně hrála..tančili mladí i staří. To je jako v Čechách!!! bylo slyšet od žen. Tato slavnost byla pro náš transport velikou propagací. Dostali jsme výzvu, že ten kdo chce, může zůstat v Americe, že na nás neplatí emigrační zákony. Byl jsem na rozpacích, co mám dělat a zda mám v Americe zůstat. Bez svolení mé manželky se mi nechtělo. Psala mi: Přijeď domů! Moc se na tebe těšíme, čeká tě moc práce. Tatínek (tchán) je už stár a tolik nevydělává, aby nás mohl živit. Rozhodl jsem se tedy pro návrat.

V Nordfolku dlouhá chvíle nebyla, uměli jsme si krátit čas. Při jedné vycházce, která trvala celý den, jsme museli také něco jíst. Přijdeme k pěkné přízemní budově, byla to restaurace. Sedli jsme si k dlouhému stolu, který byl technicky zařízen, jídlo nám bylo podáváno na běžícím pásu. Po jídle, byl to nějaký guláš, jsme si dali americké pivo. Někteří s chlapců, kteří měli peníze, si dali zákusek, který byl uprostřed stolu. Platili jsme ale všichni stejně. Náš kantor se ptá majitele restaurace, jak to počítá: u nás se platí jen za jídlo a zákusky jsou zdarma…odpověděl. Jednou při návštěvě hřbitova, kde byl pochován jeden náš bratr, který byl nemocen a v horečce se podřezal, jsme zabloudili. Nezbývalo nám než čekat na křižovatce, až nám někdo poradí. Bylo nás pět bratří a náš kantor, který se domluvil anglicky. Asi za hodinu se objevil starší asi 50 letý člověk. Když nás slyšel, dal se do smíchu a povídá: Umíte německy? My že trochu, ale náš kantor ovládal němčinu plynně. Náš zachránce povídá: Do lágru to máte dvě hodiny, chcete-li, pojďte ke mně, ráno vás do lágru odvezeme. Konečně před námi stál krásný dům, spíše jako vila a kolem veliká zahrada s ovocnými stromy. Byla to farma, která patřila našemu zachránci. Představil nás své rodině. Dáma, která vypadala spíš jako panímáma, nás přivítala. Dostali jsme hrnec mléka a bochník chleba, abychom se občerstvili. Při prohlídce farmy jsme viděli, jak je všechno v čistotě a pořádku. Po prohlídce nás čekalo překvapení: Zde máte koupelnu a vykoupejte se. Pak jsme byli pozváni na bohatou večeři. Ještě dlouho do noci jsme se bavili s hospodářem a ten nám vyprávěl: Jsem rozený Němec. Jako mladík jsem toužil poznat Ameriku, tak jsem se tady usadil. Sloužil jsem v americké armádě jako délesloužící. Za svoji službu jsem byl dán do důchodu. Na přilepšenou jsem dostal tuto lesní farmu a dělám správce palmového háje… Druhého dne nás na 2 autech odvezli do lágru. Často si vzpomenu na dobrého Němce…“, vypráví Bureš a pokračuje:   „V denním rozkaze nám bylo sděleno, že pro nás přijela loď America. Ta nás dopravila do Terstu. Odtud jsme jeli vlakem do Prahy a pak do Kroměříže. Za několik dní byly starší ročníky demobilisovány, týkalo se to i mě. Dostali jsme tříměsíční dovolenou. Po dovolené jsem byl dán v Čáslavi do zálohy. Ministerstvo národní obrany nám dalo možnost najít si práci ve státních službách. Dne 1.března 1921 nastupuji jako poštovní zřízenec u poštovního úřadu Pardubice 1, rok na zkoušku, za rok jsem byl jmenován stálým zřízencem. Musil jsem se učit, abych obstál jako pošťák, což se mi podařilo. Přihlásil jsem se do odborové organizace pošťáků….“

V závěru svých pamětí Rudolf Bureš popisuje okolnosti svého přeložení do Žlebů u Čáslavi, z důvodu svého členství v KSČ, v roce 1929. Působil ve funkci vychovatele a starosty FDTJ, zastupoval komunisty v Jesničánkách v hospodářském a záložním spolku Kampelička a později byl zvolen členem dozorčího výboru. Po návratu na pardubický poštovní úřad byl zvolen důvěrníkem zřízenců a tuto funkci vykonával až do okupace. „Můj odboj proti fašistům spočíval v tom, že jsem jako listovní doručovatel zadržoval anonymní udání našich občanů gestapu a ..zasílal je do Hořic (do kamen). Po okupaci byl místo mě jmenován důvěrníkem kolaborant Šlégr, který měl na svědomí několik zaměstnanců našeho úřadu a to Marka, Rybišara, Zábranského, Váchu a jiné. Po válce byl Šlégr odsouzen k 15 letům, za několik let byl však propuštěn. Ptám se sám sebe, kterýpak strýček mu pomohl?..“

Rudolf Bureš dále popisuje rodinné poměry a vrací se ke své politické angažovanosti, píše o své nemoci  a pobytu u bratra na  zotavenou v Brně. Po uzdravení opět nastoupil na poštovní úřad v Pardubicích. Svůj životopis končí slovy : „Zhruba jsem napsal svůj životopis. Je jako pohádka, ale pohádka to není, je to skutečnost“. (Pardubice, leden 1964)