Zveme Vás
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
12.05.2024 08:35
Hradcem Králové k soutoku Orlice s Labem
Gočárova tř. – Hučák – Jiráskovy sady – Velké nám. – Eliščino nábř. Délka trasy 6 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 13:54, 15:27h ČD. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Války a můj život
Jsou jistě důležitější předěly mezi generacemi, závažnější mezníky, nežli právě ty, které mám na mysli. Ale i ty mají pozoruhodnou souvislost, jak se v nich všechna činnost generačních vln zvedala či opět klesala. V jakém společenství, v jaké době jsme vyrostli my, moje generace, jaké odrazy, vývoj a přerůstání společenského dění dnes z toho všeho zůstalo a v čem žijeme? Co jsme zažili? V mých dojmech, ve vědomí zůstaly nezapomenutelné zážitky z údobí válek, které se zatím v průběhu mého věku nepředstavitelně oddělily a odtrhly od obvyklého generačního vývoje jiných lidí. Přede mnou či později po mně. Protože jsem se narodil v době, pro kterou dnes zbývá jen posměch, útrpnost i kruté odsuzování všeho toho, v čem jsem žil, jelikož - při nejmenším to byl maloměšťácký život, provázen bídou a nouzí většiny lidí, chudých. Bylo to mládí prožité v Pardubicích, v městě tak poznamenaném rapidním rozvojem po roce 1845, kdy tudy projížděly prvé vlaky na železnici. Kdy historik napočetl, že do té doby, v níž jsem se narodil, zatím počet obyvytel vzrostl o 400%. Můj otec byl železničář, spokojený se svým povoláním, rodina neměla žádnou nouzi. Bylo to však současně v městě sepjatém s životem početné jezdecké posádky a také vším dalším, co přinesl vojenský život, pobyt šlechtické společnosti při proslavených parforsních honech za jelenem a při světoznámých koňských dostizích. Mnoho lidí v Pardubicích z toho všeho mělo svoje živobytí, na tom se zakládala jejich existence. I z toho město rozkvétalo a žilo. Poznával jsem z toho hodně, vnímal jsem hodně: bydleli jsme naproti kasár-nům, a já, ostatně jako jistě nespočet dalších v mém věku, měl jsem jen obdiv pro pestrost dragounů či hulánů. Netřeba uvádět, jak s tím souvisely všechny ty hry na vojáky.
Moje dětství přeťaly události v červenci 1914, kdy vypukla prvá světová válka. Nyní jsem poznával bídu a strádání, nejen kolem sebe, ale i doma, mnoho smutných, neradostných dnů, dost zoufalství je provázelo, vrcholem byly demnostrace a střelba do lidí v roce 1917.
Můj studentský život se začal rozvíjet s chápáním roku 1918. Byl to spontánní příklon k osvobozenecké dogmatice západu, správněji k Francii, od níž jsme začali zplna nabírat posilu do svých mladých srdcí: nebyl to pouze dávno známý d Artagnan (gaskoňští kadeti), který se svými druhy a s dalšími hrdiny romantické doby nás tolik zaujal, stával se vzorem pro příští společenské vystupování, byla to láska k Francii a k jejímu utrpení za této války, byl to oblíbený jazyk, literatura, šarm, světovost, vzdělanost a vědomí, že ve všem je obsaženo okouzlující heslo = volnost-rovnost-bratrství, jež mne provázelo ze školy a od maturity rovnou do vojenské akademie v Hranicích.
Kult francouzštiny tu byl dán hned na počátku prostřednictvím vojenské doktríny, učebnic, výcviku i řadou instruktorů, kteří imponovali vzděláním, vystupováním a zkušenostmi, a vedli nás opět k Triumfálnímu oblouku po stopách našich legionářů i francouzských poilus až ke hrobce Napoleona. Historie všech jeho tažení byla samozřejmostí, kterou každý z nás - vojenských akademiků - ovládal a rád si osvojoval. Nenávist k Němcům sahala potud, jak jsme v nich všichni spatřovali podle všech v té době platných znaků našeho dávného a odvěkého nepřítele, což pro nás, důstojnický dorost, vlastenecky zanícený a vedený i logickou samozřejmostí československé strategie, byl úkol, s nímž jsme se chtěli v příštím svém životě vyrovnat čestně a s odhodláním dát i život za svou milovanou zem. Tak šel vojenský život dál i po osudovém roce 1933, kdy mraky fašistické hrozby se začaly stahovat nad naší republikou docela zřetelně a potvrzovaly to, v čem jsme byli vychováváni a myšlením zajedno.
Upoutala pozornost také spolu s uznáním - i když to zní paradoxně - německá organizační schopnost vojenského aparátu, ale především vůle a jednota a disciplinovanost Němců, zájem o věc, hlásanou fanaticky jako životní úděl a poslání Němců, jak se projevoval na všech společenských stupních zjevně a proklamačně. A sám jsem si uvědomoval, jak v roce 1914 proletářský svět zklamala německá sociální demokracie, která selhala, když podpořila expansi svého císaře Viléma II. a prohlásila rovněž válku Rusku i Francii. Ať se dnes mínění o tom rozchází jakkoliv, i doba od roku 1933-1939 byla chápána, pozorována a zjišťována ze všeho přístupného zpravodajského materiálu, ježto mizivá menšina odpůrců - a k tomu z ilegality - nic nemohla proti oné totalitě zmoci, tak, jak ji i po dlouhých létech mohu charakterizovat, vzpomenu-li na všechny ty dojmy a zkušenosti, v těch časech prožívaných. Současně s tím však úplně nás všechny překvapilo, a bylo strašnou ranou, konstatování o bezmezném defétismu Francouzů, o poraženeckém smýšlení francouzské inteligence a o neschopnosti se bít i postavit se tak na odpor proti nacistickému teroru nacistického Německa. V roce 1935/36 jsme sice na vysoké válečné škole poznali smýšlení našeho francouzského spolužáka-šlechtice, cpt. Cabana, který pro naše poměry měl jen povýšenecké stanovisko téměř s opovržením, ale smýšlení ostatních vedoucích francouzské armády bohužel ověřil kamarád kpt. Sváta, který se zase počátkem roku 1939 vrátil ze svých studií v Paříži. A museli jsme se nakonec stydět i za postoj svých někdejších učitelů, instruktorů, které jsme poznali v Olomouci, v Praze, snad s výjimkou několika málo jedinců, ale byli to i generálové Mittelhauser a Weygand.
Nepředstavitelnou událostí byl tudíž den dosud nepoznané zrady, Mnichov 1938 a ztroskotání všech mezinárodních svazků se Západem v roce 1939. A přišel onen správně chápaný nepřítel, podle všech představ: bohužel jen volně, bez zábran a zátarasů, bez boje, bez přehnaných paleb mezi Ropy. Nedělal ani silného, bojechtivého a sveřepého protivníka ve svém dojmu, svým vybavením a ve své ostražitosti. Jenže my museli podle vydaných rozkazů být poslušní, nesměli jsme klást odpor, neměli jsme vzdorovat, ale naopak slušně přijmout a předat vše, řádně a v pořádku likvidovat. Zbyl pro nás stud. Snad i pláč. Ostatně sám německý důstojník, který ode mne funkci ve štábu trenčínského sboru přejímal, tvářil se rozpačitě, když v rozhovoru si uvědomoval všeobecně platnou devizu důstojnického sboru: ČEST AŽ DO OSUDOVÉHO KONCE A NEZRADIT. Jenže protikladem bylo jednání mého velitele sboru, generála Hudečka, který jako „vojenský diktátor" ve dnech 14. -15. března 1939 se před námi všemi projevil jako zaprodanec luďáckého režimu Slováků a aby si nezkazil svou příští existenci a snad i vojenskou kariéru, přešel na jejich stranu, proti Čechům. Byl to konec, zklamání a opuštěnost.
„Nezoufejte, neklesejte na mysli, jsme v duchu s vámi" - takto mi dálnopisovali moji představení z pražského hlavního štábu z 2. oddělení, když jsem líčil bezmeznou naší bezmocnost a ptal se, co můžeme vlastně podnikat, když podle nařízení máme jen čekat. 15. březen 1939 rázem přeťal můj dosavadní vojenský život i se všemi dosavadními aspekty na další společenské uplatnění a celé životní poslání.
Tak po roce 1914 je to rok 1939 (jako rok 1918 a později rok 1945) životním předělem mého žití na nestejnorodé a prapodivně na sebe navazující údobí. Pro mne to logický sled není. Ta poměrně nejpoklidnější éraTet 1918-1939 uplynula opravdu jako voda. Všechno to, co mělo být posvátným, co mělo být řešitelným při dalším společenském i sociálním růstu, to vše se zpřetrhalo. Ale také přitom mnohá předsevzetí a snahy selhaly. V oněch životních předělech je patrná roztodivná symetrie. Ze zmatku, útrap a ústrku i poraženectví právě tak jako ze strachu a ze zoufalství, které jsem potom sám proží val, jsem vyšel, správněji přešel hranice osvobozené vlasti v srpnu 1945, kdy jsem se vrátil z Itálie.
A s překvapením jsem poznával nové zmatky, intriky, stranickou nenávist, kariérismus kolem sebe i nad sebou, což se nakonec odhalilo teprve v roce 1968. Tehdy si všichni uvědomovali, kdož měli moc, aby rozhodovali, a zpět se zadívali nad érou všech kultů a omylů a kdy se práce počala hodnotit u všech, kteří v té době se dostali do vedoucích posic a na místa, kde uplatňovali svou sobeckost a napáchali mnoho chyb.
Zatím smysl život mi unikl. Byla rodina, existence, starost, abych se udržel, uživil své drahé, uplatnil se, protože ničím jsem si nebyl jiným vědom, že bych byl do té doby špatným, než snad právě tím, že jsem se stal důstojníkem a své poslání jsem vždy chtěl obhajovat svým čestným postojem, ostatně tak, jak jsem vyšel z péče svých rodičů. Jenže zatím moje někdejší sny nenávratně mizely, nic se pochopitelně nevracelo a já stárnul. Nepřišla ani rehabilitace, kterou jsem ke své pomoci a pro své přesvědčení potřeboval - dočkal jsem se jí, ale to už byly doby, kdy jsem ji mohl přijmout pouze s úsměvem.
Nikdo za celou dobu se nezajímal, co a jak cítím, když ostatně věděli, že se mi stala křivda - už jen při posuzování mé pracovní činnosti museli na to přicházet sami. Báli se...
Vím, bylo mnoho odcizených, vždy v naší zemi bylo dost vítězných praporů za tu dobu, ale byl to pouze jejich čas a z toho tragedie mnohých. Byl tu patrný nejen heroismus, ale také kapitulantství, fatalismus i přesná víra ve vítězství. Otřesné zážitky, které ostatně trvají neustále...
Všechny ty roky jsou vyplněny mnohou epopejí- dnes je to práce. Lidé kolem se pozměnili, anebo se tak zdají. Ti dnešní v novém společenství i ti, kteří jsou mými vrstevníky, kteří byli mými spolužáky na střední škole nebo na vojenských školách a u jednotek Paradoxy lidských osudů jsou tu patrny na mnohých z mých známých: jsou na výši, ba vysoko zastávají rozhodující funkce, které by se u nich nikdy nepředpokládaly, pokud jsme je poznali a hlavně seznali jejich charaktery. Většina ovšem zůstala dole- jenže život jde dál, má svou kontinuitu. Třeba litovat mnohých promarněných let, kdy jsem se v životě nemohl uplatnit tak, jak jsem nejen chtěl, ale k čemu jsem byl veden, vychováván a také se zaujetím se o to snažil. Smířil jsem se s tím, co jsem dělal naposled: Nikoliv ze zoufalství nebo z nemohoucnosti: přece jsem nakonec poznal, jak jsem se mohl uplatnit v té práci, kterou jsem zastával, ať už to bylo místo kterékoliv: na vojně, za stolem, v terénu, právě tak jako u lopaty, kdy jsem nahazoval uhlí do keramické pece tak, abych správně zdvihl plamen při vypalování zboží. Měli ke mně důvěru, v mou práci... A také na dalších jiných místech. A dnes, po odstupu početných let, ve stáří, mohu klidně napsat: Co jsem dělal, dělal jsem rád, a dělal jsem to dobře... Jsem spokojen i s tím, co jsem mohl dát: poctivě a čestně.
