ÚSPĚCH, KTERÝ TĚŠÍ

Ve zmíněné rodině bývalých státních orchestrů zaujímá významné místo Komorní filharmonie Pardubice. Je sice obtížné uměleckou úroveň těchto orchestrů porovnávat, ale přece je tu jedno dosti průkazné měřítko, které umožňuje jejich kvalitu posoudit: je to účast na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. Je pochopitelné, že pořadatelé tohoto prestižního festivalu zvou k účasti v zájmu udržení jeho vysoké úrovně jen takové domácí i zahraniční soubory, které zaručují pokud možno nejvyšší kvalitu. Je ctí a zaslouženým ohodnocením výkonu pardubických filharmoniků, že na Pražském jaru byli za dobu své existence relativně častým hostem. Mezi domácími mimopražskými orchestry hned po Brnu a Ostravě byli spolu s Oloumoucí účastníky nejčastějšími. U ostatních venkovských orchestrů bylo účinkování na Pražském jaru buď nulové, nebo zcela ojedinělé.

Proto nepřekvapuje, že loňského, již 53. ročníku PJ se Pardubičtí opět zúčastnili. Vedle renomovaných těles domácích a orchestrů ze Spojených států, z Francie, Německa, Švédska a Lucemburska tu figuroval i orchestr z Pardubic. To je jistě sousedství velmi lichotivé.

Pro své vystoupení si komorní filharmonie připravila náročný, ale atraktivní program. Zahájila Haydnovou 88. symfonií a přes hobojový koncert od Bohuslava Martinů a suitu Gabriela Faurého dospěla k zvědavě očekavanému vyvrcholení, tj. k Soukromému poselství od domácího autora střední generace Jana Jiráska. Celý pořad jako host nastudoval anglický dirigent D. Bostock, sólovým hobojistou byl jeho krajan J. Small (musel dvakrát přidávat). V nové české skladbě účinkovala naše nepřednější pop-hvězda L. Bílá, která překvapila ukázněným projevem, a již mezinárodně zkušený chlapecký pěvecký sbor Boni pueri z Hradce Králové. Celý koncert měl u posluchačů zaplněného Rudolfina velký úspěch. (Starý vžitý název Rudolfinum už i oficiálně zvítězil nad nové zaváděným pojmenováním Dům umělců, stejně jako Tylovu divadlu se navrátil historický název Stavovské divadlo a Slovanskému ostrovu, resp. jeho budově se opět i úředně říká Žofín).

Ocitujme z programu, který ke každému koncertu festivalová dramaturgie vydává, co se o pardubickém orchestru mj. píše: „Východočeský komorní orchestr v Pardubicích byl v roce 1969 - v roce svého založení, nejmladším orchestrálním tělesem v republice... Dařilo se mu zejména pod vedením šéfdirigenta Libora Peška, který se svou osvědčenou precizností uvedl těleso na mezinárodní pódia... Orchestru - nyní již pod jménem Komorní filharmonie Pardubice - byl a je otevřen svět: koncertuje v mnoha hudebních metropolích a na hudebních festivalech, byl mj. hostem v milánské La Scale a v divadle La Fenice v Benátkách. Nyní, po téměř třiceti letech existuje, je to vysoce ceněné těleso exportních hodnot.“

Krátká zmínka o Pardubicích je též v programu vydaném ke koncertu, na němž o několik dnů předtím Českou filharmonii řídil L. Pešek. V jeho medailonku se mj. píše, že působil též u Státního komorního orchestru Pardubice, „který vyzvedl na vynikající uměleckou úroveň.“ Libor Pešek, Rytíř britského impéria (tímto výjimečným řádem ho na závěr jeho mmoholetého působení v Anglii vyznamenala britská královna), předvedl na tomto beethovenovském večeru opět jeden ze svých strhujících dirigentských výkonů.

A ještě jedna zajímavost. Když Pešek z Anglie odcházel, Královský filharmonický orchestr v Liverpoolu si spontánně vyžádal, aby v jeho čele znovu stanul dirigent z Čech. Přání bylo vyhověno a Peškovým nástupcem se stal Petr Altrichter, který svého času též v Pardubicích působil (do Velké Británie však odcházel z místa šéfdirigenta Orchestru hl. města Prahy FOK). I tím se potvrdilo, že Pardubáci měli na výrazné dirigentské osobnosti opravdu štěstí. A výsledky tomu odpovídaly. Současný mladý šéfdirigent Leoš Svárovský, častý host našich předních orchestrů, dobře zapadá do této řady.

Ostatně vynikající úroveň přiznává pardubické filharmonii i loňský ročník našeho hlavního odborného časopisu Hudební rozhledy, který však též věcně konstatuje, že pěknému domovskému stánku, v němž nyní KPF koncertuje, by prospělo, kdyby vedení orchestru ve spolupráci s městem provedlo některá akustická vylepšení.

K festivalovému vystoupení ještě jednu poznámku. Spoluúčinkování pardubické filharmonie s hradeckými Dobrými chlapci (Boni pueri) ukazuje, že spolupráce rivalských měst je možná a prospěšná. A nejenom na poli kulturním (trvalým problémem je absence východočeské opery), ale zejména v mnohých oblastech politicko-ekonomického života. Vždyť koneckonců východní Čechy jako celek jsou Hradečákům i Pardubičákům bezprostředním společným domovem a obě krajská rovnocenná centra mají spoluodpovědnost za všestrannou prosperitu celého českého východu.

Komorní filharmonie Pardubice oslaví v roce 1999 třicet let svého trvání. To bude jistě příležitost k zevrubnějšímu a zasvěcenějšímu hodnocení, ale již dnes můžeme našim filharmonikům k dosavadním úspěchům upřímně poblahopřát a zároveň jim též poděkovat za oddanou službu české hudbě i za příkladnou reprezentaci patronátního města.