Z mé kroniky

Člověk, který se dožije velkého stáří, je často pamětníkem mnohých příběhů. Chci vám některé vyprávět. Ať již jsem v nich měla hlavní roli nebo jsem o nich jen věděla, jsou zajímavé již tím, že se skutečně staly. Lidé, o nichž budu psát, již nežijí. Považovala bych za hřích cokoliv měnit na tom, co napsal sám život.

Člověk, kterého stáří vyřadilo z překotného běhu života, dochází k překvapující jistotě. Že způsob, jakým prožil život, skrývá v sobě nesmírnou odpovědnost; záleží na každém jednotlivci, zda je život krásný nebo těžký. A to, že člověk jednou odejde, si může jasně uvědomit jen ten, který dochází na konec své životní cesty...

1. část

V roce 1930 přijel do Prahy slavný astronom Dr. Hujer. Měl přednášku v sále Lucerny. Koupila jsem si lístek a plna zájmu sledovala jeho řeč. Vyprávěl velmi poutavě o nekonečnosti vesmíru, o rodících se planetách, o sluncích a hvězdách a jejich nekonečném počtu. Když skončil, ptal se, zda má někdo nějaký dotaz, který by rád zodpověděl. Přihlásila jsem se bázlivě, byla jsem tenkráte hubená pihovatá holka a vzrušilo mě, že všechny oči v sále se obrátily směrem ke mně.

„Pane profesore, dostane se člověk někdy na Měsíc?“

Profesor se usmál tomuto dotazu. Pak řekl s určitou benevolencí a s úsměvem: „To se vyloučit nedá. Dostanou-li se ale lidé na Měsíc, pak toho se dožijí vaši pra- pra- pra- a ještě mnoho pra- vnuci, ovšem s určitou výhradou.“

Styděla jsem se za tento dotaz. Od té doby uplynula řada let, nedovedu určit jejich počet. Ležela jsem na gauči a dívala se na televizi, kde chodili lidé po povrchu Měsíce. A při vzpomínce na přednášku v Lucerně jsem řekla na adresu pana profesora:“ Žádní pra- pra, pane profesore, a dívám se na to z gauče“.

Manžel vešel do pokoje. „S kým to tu mluvíš?“ „Odpovídám panu profesorovi Hujerovi“.

Dr. Hujer byl člověk velkého vzdělání, vynikající řečník, uměl mnoho řečí a své přednášky konal ve více zemích. Nemohl tenkrát tušit, jak obrovský pokrok přinese dvacáté století.

Také já dnes, možno říci stařena, nemohu tušit, co zde bude za 50 nebo 100 let, co lidé ještě vynaleznou a jak se zde bude žít? Zda se splní sen lidstva, život v míru a bez válek? Nebo dojde k tak strašné válce, že bude lidstvo zahubeno a zmizí beze stopy? Nutno doufat, že lidé, které možno často zařadit do čeledi dravců, dostanou rozum a vše nezničí.

Pokud je člověk mlád, dovede bojovat za své štěstí, které každý vidí v něčem jiném. Ale člověk starý ví, že všechno bylo určeno a pevně stanoveno, že musel projít žalem i štěstím, že k životu patří i lidské utrpení, aby měl život větší cenu.