Z PARDUBICKÉ KARENTÉNY. Hrst vzpomínek.

Služba v pardubické karanténě byla již příjemnější; byl jsem doma, u své rodiny jsem bydlil a se stravoval, písaření v kanceláři bylo méně namáhavé než strážní služba, kterou jsem musil konati v Uhrách.

Karanténa byla tenkráte ohromný, desetitisícový ústav, ve kterém bylo stále 6 až 8 tisíc nemocných, as 2000 „komandovaného mužstva“ a legie ošetřovatelek a služebního personálu. Toto barákové město žilo svým vlastním životem, zvláštním a zajímavým, jehož vylíčení bylo by opravdu hodno péra Macharova. Kdo v něm nebydlil, nestravoval se a nenocoval, jako právě já, nemohl ovšem vniknout úplně do duše karantény, abych se tak vyjádřil, tomu uniklo mnoho z toho mnohotvárného, svérázného života obrovské nemocnice.

Pardubická karanténa byla rozdělena na pět oddělení neboli sekcí; každá z nich měla oddělení administrativní (kanceláře a obytné baráky pro lékaře, úředníky a ošetřovatelky, dále kasárna pro komandované mužstvo) a oddělení nemocniční o 40 barákách. A jako svůj zvláštní ráz měl život v kancelářích v kasárnách, v nemocničních barákách, tak lišil se i podle jednotlivých sekcí. Každá měla své zvláštnosti, svého ducha, který jí vtiskovala především osobnost jejího komandanta. Pacienti i komandované mužstvo rádi byli umísťováni na př. na V. sekci (velitel p. štábní lékař dr. Šedivec), též na IV. (dr. Krása), méně rádi již na I. a nejméně na III., jejíž velitel pluk. lékař dr. Kotěšovec „žral vojnu“ a s pacienty se nikterak nemazlil, propouštěje je často teprve napolo uzdravené z nemocnice, zvláště běželo-li o „urlaubry“, t.j. takové pacienty, kteří se roznemohli doma během své dovolené. II. sekce (pohlavní a kožní nemoci), majíc za pacienty skoro vesměs ostré, „vykoukané“ hochy, tělesně jinak zdravé, měla zostřený řád a disciplínu a byla jaksi státem pro sebe. Zvláštní species nemocných na II. sekci byli vojáci stižení vředy na dolních končetinách (Unterschenkelgeschwür); boláky vzdorovaly všemu odbornému léčení po celé měsíce, ale jakmile nemocnému přišla dovolená nebo sproštění na neurčitou dobu, zahojily se rychle bez přičinění lékařského v několika dnech. Čím válka déle trvala, tím těchto boláků, jejichž výroba a udržování bylo tajemstvím vojáků, stále přibývalo právě tak jako umělých phlegmon, které si zvláště „urlaubři“ způsobovali podkožním vstřikováním rozmanitých látek (benzinu, petroleje, mléka, atd.)

V karanténě bylo vůbec možno konati studie, jak vojna nebyla nic jiného než nepřetržité pásmo švindlů a podvodů. Na vojně neplatilo: „S poctivostí nejdál dojdeš“, naopak, voják, který vojenskou službu a její povinnosti bral poctivě a doopravdy, byl předmětem posměchu a nenávisti. Při našem poměru k habsburské monarchii bylo to pochopitelné a přirozené, jenže jsme, bohužel, tuto rakouskou vojenskou morálku po státním převratu z 28. října namnoze přenesli i do armády Čsl. republiky.

Pardubická karanténa při své ohromnosti skýtala vítaný útulek mnohých „odborníkům“, kteří předstírajíce s neuvěřitelnou obratností a rafinovaností tu neb onu chorobu, vyhýbali se frontě neb službě u kádru. Mnozí dovedli se protloukati po záložních nemocnicích celé měsíce, ba léta, a libovali si zvláště pardubickou „karanténu“, tam že jsou nejlépe schováni. Pamatuji se na případy, že z nemocnice byl propuštěn, dokumenty opatřen a na nádraží vypraven uzdravený voják, ale ve skutečnosti nejel nikam, zůstal pěkně na baráku a vydržel tam, jsa dorozuměn se „sestřičkou“ a dozorčím orgánem, třeba ještě několik měsíců, než se na podvod přišlo. Bylo možno i tohle: z nemocnice v Uhrách byl poslán do pardubické karantény nemocný a dán mu průvodčí Maďar. Cestou se dohodli a provedli tento velkolepý švindl: průvodčí pustil nemocného, který měl domov na cestě, do jeho bydliště, osvojil si jeho papíry a přihlásil se za něj do nemocnice, kde si pobyl jistě tři čtvrti roku, „než to prasklo“. A mohl tam pobýt ještě déle, kdyby byl nezapomněl obnovit úplatek šikovateli kanceláře své nemocnice v Uhrách, aby dále mlčel a po něm se nesháněl.

Vedlo by mne daleko líčiti všecky ty neuvěřitelné úskoky, podvody a švindle, které se prováděly v pardubické karanténě mezi marody i komandovaným mužstvem všech distinkcí; v tom směru byla karanténa „vysoká škola“, ač jsem přesvědčen, že to v jiných velkých záložních nemocnicích nevypadalo o nic lépe. To již přinášela vojna s sebou. Chci dnes skončiti rozmarným příběhem, hotovou humoreskou, která svědčí o tom, že ani děs a útrapy války nedovedly vyhladiti z mysli vojáků smysl pro čtveráctví a kratochvíli.

Velitelem stráže nemocniční byl major M., statkář z Moravy, figura opravdu typická, o němž kolovaly v karanténě a po Pardubicích četné historky a anekdoty. Koupil si p. major jednou v městě asi 10 jaternic a nějaký salám. Vyšed z krámku zastavil na ulici prvního vojáka a ptá se ho: „Jseš z karantény?“ - „Poslušně prosím, ano p. majore“. - „A znáš mne?“- „Poslušně prosím ano, p. majore.“ - „Tady máš dvě cigarety a tenhle balíček mi doneseš do karantény. Můj burš ho od tebe převezme. Zítra se u mne přihlas a dostaneš ještě nějaké kouření“ - Ale dopadlo to jinak, než p. major očekával: voják balíček do karantény sice donesl, ale pravému majiteli ho nedoručil, nýbrž jaterničky a salám snědl s kamarády sám. Pan major zuřil, ze všech pěti bloků komandované mužstvo musilo před něj předstoupit a pátral mezi ním po onom šibalovi, ale marně. Asi za dva měsíce potkal najednou onoho vojáka v odlehlé ulici ve městě. Poznal ho ihned, ale tvářil se, jako by mu byl úplně neznámý, a zastavil ho s vlídnou otázkou, zdali by nedonesl šikovateli strážního mužstva v karanténě psaníčko, které okamžitě napíše. Voják se vší ochotou, že ano. Pan major vytrhl z notesu list a napsal na něj, aby stráž doručitele ihned zatkla a uvěznila, psaní vložil do obálky, zalepil a svěřil vojákovi, kterému dal od cesty, těše se v duchu, jak si ho zítra podá. Bohužel, zase to dopadlo jinak, než chytrý pan major předvídal. Voják byl ještě mazanější, šel a dal milé psaní - buršovi p. majora s dodatkem, že je má ihned odevzdati šikovateli stráže. Stalo se, šikovatel dal burše, marně protestujícího, zavřít, jak to dopis p. majora nařizoval. Večer pan major marně se sháněl po svém buršovi, zlobil se, klel a sliboval, že dá lumpa zavřít, netuše, že zatím už, chudák, sedí v chládku. Ráno přímo zuřil, když burš ještě nebyl doma a skočiv k telefonu, nařizoval šikovateli stráže, aby dal okamžitě po něm pátrat a jak ho dopadne, by ho hned zavřeli. Udivený šikovatel hlásí, že burše dal už večer za mříže - na rozkaz p.majora!

Překvapení veliké, a smích po celé karanténě, když se vše rozhlásilo, ohromný. Pan major nejen musil oželit jaternice a salám, nýbrž i svou pomstu, jejíž ukojení měl takořka již v hrsti, přenechati Pánu Bohu.

ABSCHUBKANZLEI.

(„Osvěta lidu“ 1919, č. 58 z 24. září)

Jaký to podivný název? - otáže se dojista čtenář a zvláště čtenářka, nezasvěcená do tajů vojenského žargonu nebožky Austrie. Abschubkanzlei je protichodec Aufnahmskanzlei. Kdo přišel jako nemocný k léčení nebo ke konstatování své choroby do pardubické záložní nemocnice č.2., musil nezbytně projíti těmito dvěma kancelářemi: v Aufnahmskanzlei (přijímací kancelář) byl zanesen do seznamu nemocných (do „Krankenstandu“) a poslán na příslušné oddělení, když byl vyléčen nebo choroba jeho zjištěna, přišel se svými papíry (t.zv. Vormerkblattem, chorobopisem, a po případě s vysvědčením) do Abschubkazlei (propouštěcí kancelář), kde mu vystavili t.zv. Verpflegszetli, na níž bylo poznamenáno jeho jméno, hodnost, choroba a vyznačeno, až do které doby jest opatřen nemocničním platem (6 haléřů denně!) a stravou a kam z nemocnice odchází: zdali ke svému náhradnímu tělesu či do oddělení pro rekonvalescenty či jde-li do jiné záložní nemocnice k dalšímu léčení (t. zv. Transferierung). V pardubické nemocnici měli jsme to zařízeno prakticky tak, že na jednom tiskopise s „Verpflegszetlí“ byla zároveň „maršruta“, která opravňovala svého majitele k bezplatné jízdě až na místo určení.

Zhotovovati tyto dokumenty vojínům z nemocnice odcházejícím bylo úkolem „Abschubkanzlei“, v níž jsem ztrávil více než 21/2 roku svého života. S počátku byl naším představeným p. nadporučík (pozdější setník) Pavlík, „ouřada“ horlivý, který i od nás vyžadoval svědomité plnění povinností, ale při tom člověk joviální a přístupný. Ten nás zasvětil do tajů abšubu velice důkladně, takže nám práce z rukou jen lítala; byli jsme v kanceláři původně čtyři (svobodník jednor. dobrovolník Škoda, jednor. dobrovolník Kemr, pěšák Chlumecký a pisatel těchto řádků). Pan Pavlík nazýval nás žertem svým kvartetem a liboval si, že je dobře sehrané. Však nebýti toho, nevím, jak by se zmohlo v abšubkanceláři tolik práce: některý den odcházelo z nemocnice až 250 nemocných, resp. uzdravených, méně než 100 zřídka kdy, a všem napsati potřebné dokumenty, vypraviti je a opatřiti chlebem na cestu bylo úkolem Abschubkanzlei.

V druhé polovici r. 1916 p. Pavlík odešel na „Spitalskommando“, stav se jakýmsi pobočníkem velitele nemocnice a vedoucím duchem celého ústavu; jeho nástupcem ustaven byl p. nadporučík Eduard Štrympl. Přišel po dvouleté službě v etapním území na svou žádost do Pardubic, aby svůj závod (zasílatelství a obchod uhlím), dlouhou jeho nepřítomností a válečnými poměry hodně pokleslý, osobní svou radou a pomocí zase pozdvihl. Nedělal žádnou „vojnu“, byl každým coulem „civilista“, muž prakse a života, i bylo přirozeno, že vzájemné styky naše byly zcela občanské a přátelské. Vědouce, že má hodně starostí a práce doma ve svém závodě, který se brzy jeho přičiněním začal zotavovat a zvelebovat, snažili jsme se službu mu usnadňovat a aranžovat vše tak, aby byl v kanceláři co možná postradatelný a mohl se tím více věnovat svým vlastním záležitostem. Posléze docházel do kanceláře jen jednou denně na jednu až dvě hodiny odpoledne, a šlo vše stejně jako na drátkách: kde bylo možno, jsme jej zastoupili, mnohý akt sami vyřídili (kol. K. i Ch. dovedli jej mistrně podepsat) a když jeho přítomnost byla nutná, na př. když velitel nemocnice, generál Majewski, přál si s ním mluviti, zatelefonovali jsme mu do závodu a v 15 minutách byl u p. generála, jemuž jsme zatím „poslušně hlásili“, že pan nadporučík právě odešel na V. nebo IV. blok a že ve chvíli se vrátí.

Nepíši to snad na jeho újmu, naopak počínal si po mém názoru zcela správně a rozumně, vždyť právě z toho důvodu byl do Pardubic přeložen, aby byl ve své živnosti radou i skutkem nápomocen. Na vojnu, militarismus a vše, co s ním souviselo, beztak hleděl jako na „blbovinu“, jak říkával, i není divu, že dával, jak mohl, přednost užitečné a produktivní práci ve svém závodě před duchamorným písařem ve vojenské kanceláři. Ten rakouský systém vojenský byl opravdu něco úžasně blbého, často mi to připadalo jako na hlavu postavená logika zdravého občanského rozumu. Snad nikde neřádil duchaprázdný, puntičkářský a nesmyslný byrokratismus tak jako ve vojenských kancelářích.

Naše „Abchubkanzlei“ měla za úkol sestavovat též rozličné zdravotní statistiky nemocnice, kteroužto důležitou a vždy na přesný termín vázanou službu obstarával inž. Kubín ze Železnice. Dal si na dveře své kanceláře, která byla zároveň jeho bytem, hrdý nápis „Sanitätsstatistikabteilung“ a jeden obzvláště podařený vojenský úřad byl hotov. Tato statistika, zejména pokud se týkala pohlavních nemocí, musila býti přesně sestavována podle pokynů vojenského velitelství v Litoměřicích a byla podivuhodná tím, že nesměla obsahovati číslic odpovídajících skutečnosti. Jednou jsme poslali statistiku skutečně pravdivou a věrně se shodující se stavem infekčních onemocnění v nemocnici, ale přišla zpět s velkým „nosem“ a musili jsme ji předělati tak, jak si vojenské velitelství v Litoměřicích přálo. V létě r. 1918, když již Rakousku docházel dech a praskalo ve všech kloubech, naše obvyklá zdravotní statistika byla nám z Litoměřic vrácena s poznámkou, že má býti napsána na papíře s odstínem do zelena. Telefonovali jsme na velitelství nemocnice, že zeleného papíru nemáme a bylo nám odpověděno, že ho tam nemají také. I poslali jsme do Litoměřic „dienstzettli“, v níž poslušně hlásili, že nemůžeme statistiku na zeleném papíře poslat, protože žádného nemáme. V odpovědi nás poukázali na kterési oddělení ministerstva války ve Vídni, tam že mají zeleného papíru dost. Právě měl ve Vídni co dělat četař Wolf, který také patřil k „Abschubkanzlei“ a obstarával t. zv. instradaci (t. j. vyhledával, kde který pluk měl svůj kádr a oddělení pro rekonvalescenty, a podle toho určoval, kam vojáci z nemocnice odcházející mají odjeti); napsána mu tedy k ministerstvu „Dienstzettel“, vyhotovena „Marschruta“, na níž vyznačen účel jeho „Dienstreise“ do Vídně, totiž aby odtamtud přivezl několik archů zeleného papíru. Pravý účel jeho výpravy do Vídně ovšem byl, aby si tam obstaral své záležitosti a měl cestu zadarmo; zelený papír mu k tomu dopomohl.

Takovýmihle pitomostmi zabývalo se vojenské velitelství v Litoměřicích na konci světové války, když už i slepý musil vidět, že běží Rakousko-Uhersku o krk. Nu, důstojné finale k začátku: Na podzim r. 1914 byl jsem volán na okresní hejtmanství v Pardubicích a tam mi přečten přípis vojenského velitelství v Litoměřicích, že prý jsem v jednom čísle „Osvěty lidu“ urazil - svatého Jana Nepomuckého, a že se mi udílí přísná důtka a výstraha. „Svatým“ Janem Nepomuckým vojenské velitelství litoměřické válku tedy začalo a zdravotní „statistikou“ na zeleném papíře končilo. Pak to Rakousko mělo vyhrát!

II.

Jak jsem vylíčil naší kanceláří musili projíti všichni nemocní pardubickou nemocnici opouštějící a těch bylo do roka několik desettisíců. Veliké množství z nich měli rozličná přání, všelijaké své zvláštní bolesti, jeden potřeboval rady a poučení, zejména šel-li k superarbitraci nebo do Josefova či do Prahy ke „konstatýrunku“, druhý (a takových bylo převážná většina) chtěl se na cestě ke kádru nebo do oddělení pro rekonvalescenty zastavit aspoň na několik hodin doma „pro chleba a pro prádlo“ a pod. V tomto směru naše kancelář slynula ochotou a úslužností opravdu příkladnou. Považovali jsme za svou povinnost, kdy a jak jsme mohli, ulehčovati a zpříjemňovati každému beztak těžkou a trpkou vojenskou povinnost a činili jsme tu, co bylo v naší možnosti, ač jsme si s tím sami svou práci hodně ztěžovali a rozmnožovali. Naše kancelář byla hotovou průchodní stanicí od rána do večera; ten přišel s prosbou, abychom mu dali papíry dříve, aby nemusel jeti s celým transportem a mohl se zastaviti doma, druhý žádal, abychom mu maršrutu do Čáslavě napsali přes Něm. Brod a ne přes Kolín, protože je z Jeníkova u Hlinska a musí se podívati na nemocnou ženu, třetí přichází si stěžovat, že už je 14 dní po „konstatýrunku“, abychom zakročili ve vojenské kanceláři IV. bloku, by už byl z nemocnice propuštěn, čtvrtý potřebuje si zajeti do Prahy a prosí, zdali bychom mu nějak neumožnili, aby se tam aspoň na den dostal. Žadatelů posledního rázu bylo nejvíce; ten potřeboval jeti do Prahy, do Vídně, třetí domů atd., a všem běželo o to, aby pod jakýmkoli pláštěm (např. jako průvodčí některého nemocného, jako svědek obeslaný k soudu atd.) dostali od nás „maršrutu“ a nemuseli platit dráhu.

Právem jsme říkali naší kanceláři „blázinec“, bylo tam stále plno lidí a často stáli ještě na chodbě. „To jste udělal vy svou přemrštěnou ochotou“ - říkával mi často s výčitkou p. nadporučík Štrympl, ale když jsem mu řekl, že by na mém místě také nejednal jinak s těmi starými, churavými lidmi, ze kterých Rakousko mermomocí nadělalo vojáků, umlkl, protože mi musil dát za pravdu; sám hleděl vyhověti každému, kdo se na něj přímo obrátil. A dodám-li, že v tak ohromné nemocnici, jako byla pardubická, mnozí nemocní měli vedle toho i různé přímluvčí mezi známými lékaři, důstojnictvem, sestřičkami atd., kteří v jejich prospěch v naší kanceláři orodovali buď osobně nebo telefonicky, nenadsazuji, tvrdím-li, že naše „Abschubkanzlei“ byla nejhledanější a nejpopulárnější kanceláří v celé nemocnici. K nám musil každý i s dovolenkou (Urlabscheinem), maršrutou, Passierscheinem (poukázkou na východ z nemocnice), neboť na tom všem musilo býti kulaté razítko nemocniční, a to jsme měli my pod mocí: jedno razítko bylo Spitalskommandu, druhé měla Abschubkanzlei pro celou nemocnici.

Nemusím podotýkati, že při této ohromné agendě úřadovali jsme zcela po občansku a že jsme přísné vojenské předpisy, jejich byrokratičnost a koženost hodili jednoduše pod stůl; rozhodující byla pro nás praktická potřeba, účelnost a rychlost vyřizování.

Během roku 1917, když nastala v Rakousku smrtí Stürgkhovou politická úleva, jejíž účinky bylo pociťovat i na vojně, v kasárnách, ve vojenských kancelářích, naše Abchubkanzlei, rozmnožená tou dobou o ženské síly pomocné, jednala již úplně ve smyslu hesla, které jsem vydal a krátce formuloval takto: „Musíme stále pamatovati, že jsme ve službách nepřítele.“ Kde a jak jsme mohli nenáviděné Rakousko podvést, ošidit, okrást, poškodit morálně i hmotně, učinili jsme tak bez váhání s největší radostí. Příležitostí jsme měli k tomu právě v naší kanceláři víc než dosti: „Urlaubra“ (dovolence), který „onemocněl“ a v pardubické nemocnici přetáhl o několik neděl neb i měsíců svou dovolenou, poslali jsme „přehlédnutím“ místo na frontu, kam jsme ho podle předpisu měli zase odexpedovat, ke kádru nebo k doplňovacímu velitelství, jiného maroda místo ke kádru poslali jsme do oddělení pro rekonvalescenty, třetího „nedopatřením“ transferovali do jiné nemocnice - takovéto a mnohé jiné, daleko odvážnější manipulace byly nám hračkou. Dělali jsme to rádi, viděli jsme v tom svou národní i lidskou povinnost. A uvážíme-li, že takováto tichá, pasivní resistence, jednak hotová revolta proti vojenské moci Rakouska dála se v nesčetných jiných kancelářích, uvědomělými a nebojácnými českými lidmi, pochopíme, jak Rakousko, krvácející na bojištích a - abych se tak vyjádřil - tisícerými špendlíky bodané a drásané uvnitř, muselo posléze bídně zajíti.

Poslední měsíce rozmnožily se v pardubické nemocnici, jako všude, phlegmony na dolních končetinách. Byly to zejména rolníci, kteří, když jim končil „Enthebung“ (zproštění) a žádost podaná za jeho prodloužení ještě nebyla vyřízena, sami způsobovali si, ponejvíce vstříknutím pod kůži rozličných látek: mléko, petrolej, benzinu atd. - uměle hnisavé rány, tak zv. phlegmony, bez ohledu na to, že to bylo jejich zdraví, ba i životu nebezpečné. Každodenně přiváželi je na voze, odkud je musili sundati, protože se nemohli na nohu postaviti, supající bolestí a namnoze horečkou zmítané, a dopraviti do přijímací kanceláře k lékařské prohlídce. Měl jsem s nimi také co dělati, poněvadž přišlo z Litoměřic nařízení, že takovíto nemocní jako podezřelí ze „Selbstbeschädigung“ (že si sami způsobili rány) nesmějí býti přijímáni, nýbrž posláni přímo do Terezína do vězeňského oddělení posádkové nemocnice číslo 13, kde s nimi bylo hned zavedeno trestní vyšetřování. Měl-li v přijímací kanceláři právě službu lékař Čech a byl-li to politicky uvědomělý člověk, stačilo promluviti s ním několik slov, a nemocný byl poslán „in fieberhaftem Zustande“ (ve stavu horečnatém) najraději na V. blok, jehož velitelem byl dobrý našinec, pan štábní lékař MUDr. Šedivec; tam byl bezpečně uschován, až mu přišel kýžený „Enthebung“. Ale hůře bylo, měl-li službu lékař Němec nebo některý lékař z III. bloku, jehož velitel p. MUDr. Kotěšovec přísně na to dohlížel, aby předpis o umělých phlegmonách byl zachováván. Viděl-li jsem, že nemocný má horečku, odmítl jsem odpovědnost za jeho převezení do Terezína a doléhal jsem na lékaře tak dlouho, až svolil, aby byl prozatím, dokud mu horečka nepoleví, poslán na blok do ošetřování; nebyla-li horečka veliká, nemocný musil, nic na plat, býti dopraven do Terezína. V tom případě neopomenul jsem mu dáti na cestu poučení o tom, co ho v Terezíně očekává a co má vypovídati, jakým způsobem si ránu způsobil, aby zůstal beztrestným.

Takto pracovala a působila naše Abschubkanzlei. Pohlížím-li dnes na tu dlouhou dobu, co jsem sloužil na vojně, mám alespoň, a se mnou dojista i moji kolegové, to uspokojivé vědomí, že jsme udělali, co jsme mohli, ve prospěch trpících vojínů a na poškození Rakouska. „Osvětu lidu“ mi zastavili a mne strčili do vojenského kabátu - myslím, že tím Rakousko nic nezískalo, ba naopak, že jsem mu na vojně způsobil více škod, než bych byl mohl učiniti dalším vydáváním listu nesvobodného a znásilněného.