Z HISTORIE VELKÉ PARDUBICKÉ Část 9.

I z těchto dvou důvodů
jsme se po několik let pokoušeli na závodišti ustavit jezdecké gymnázium, které
by mohlo po dlouhých letech být důstojným pokračovatelem této tradice a zároveň by
přineslo na závodiště jednak celoroční provoz a také celou řadu dobrovolných pracovníků
z řad studentů, kteří by určitě rádi a s nadšením pomáhali při rozvoji závodiště
a podstatně by rozšířili okruh lidí aktivních při rozvíjení kultury koně spjaté se závodištěm
i městem Pardubice. Celoroční provoz i dobrovolníci by výrazně pomohli nejen
rozvoji, ale i ekonomické stránce provozu závodiště. Dalším podpůrným důvodem
byla naše spolupráce s kladrubským učilištěm pro ošetřovatele koní, ze kterého vzešla
celá řada našich jezdců a jehož ředitel Ing. František Petřík byl naším dlouholetým 

výrazným spolupracovníkem. Do tohoto rámce dále zapadala i tradice chovu starokladrubského
koně v Kladrubech nad Labem a Slatiňanech i historie hřebčína v Nemošicích,
kde jako poslední šéf působil ředitel DS Ing. Jiří Kunát a kde jsme v té
době počítali i s možností jeho obnovy a také v Mněticích, kde působil Ing. Zdeněk
Müller s jeho progresivními metodami pro chov koní. Propojení Kladrub a Chlumce
nad Cidlinou jako centra chovu Kinského plavých koní ještě rozšiřovalo okruh kolem
Pardubic tak, že jsme právem označovali Pardubice jako „koňské srdce republiky“.
Do této naší snahy přišla návštěva Waregemu v letech 2003 a 2004, kdy jsme byli
svědky toho, jak toto městečko s podobnou tradicí honů z iniciativy baronské rodiny
Casierů posléze proměněných na dostihy, tak jako Pardubice, si hýčká tradici daleko
aktivnějším způsobem, než naše město. Baron Philipp Casier je dodnes nejvýraznější
postavou slavnostního průvodu koní městem a my jsme ještě stačili poznat jeho téměř
stoletého otce. Tam prostě tu tradici nikdy nejen nepřerušili, ale ani se ji nikdy nepokusili
zničit tak, jako to u nás zamýšleli komunisté. Zažili jsme tam putovní výstavu
téměř stovky koňských soch rozmístěných různě po městě, která působila velmi
hezky, byť některé plastiky byly pojaty spíš humorným způsobem. Výzdoba města
má i několik trvalých plastik s tématem koně. Ostatně stejné to je i v jihotyrolském
Meranu, které si svoji tradici také hýčká daleko více než Pardubice. Když jsem viděl
to všechno ve Waregemu, sedli jsme si s jeho tehdejší starostkou Jolandou D’hont a já
jsem se pokusil ji přesvědčit, že bychom mohli naše partnerství rozšířit i o představení
kladrubských koní ve Waregemu a vlámských plemen v Pardubicích podobnými
průvody. Ona mi ale představila daleko širší a zajímavější vizi. Řekla, že ve středisku
chovu andaluského koně ve Španělsku Jerez de la Frontera žije už 35 let její spolužák
Jan de Clerc, který tam má několik hotelů, je předsedou andaluského cechu hoteliérů,
a hlavně miluje koně. Dohodli jsme se, že by pro naše partnerství byla účast
Jerezu hodně atraktivní a že by tato myšlenka byla dost životaschopná, protože by
se dal zpracovat mezinárodní projekt na získání podpory EU. Ona navíc dodala, že
v Bruselu pracuje několik bývalých zaměstnanců radnice ve Waregemu, kteří by jistě
poradili, které šuplíky s dotacemi by se daly v Bruselu otevřít. Jan de Clerc následně
navštívil Velkou pardubickou a myšlenku ještě rozšířil, protože Jerez de la Frontera
jako centrum chovu andaluského koně má úzké vztahy s městečkem Golega v Portugalsku,
které je zase centrem chovu lusitánského koně. Tak jsme dohodli základ této
iniciativy s tím, že v roce 2005 Euro Equus vznikne podpisem zástupců všech čtyř
měst při příležitosti „týdne koní“ v Jerezu v květnu 2005. A tak jsem se od března
do května nalétal nejvíc v životě. V březnu a dubnu jsme navštívili naši dceru v americkém
Kansasu, kde studovala, týden po dubnovém návratu jsem odletěl do irského
Punchestownu na dostihy a týden po návratu z Irska do španělského Jerezu. Přistál
jsem v Seville hodinu a půl před začátkem slavnostního večera a do hotelu Jana
de Clerca v Jerezu mne přivezli deset minut před osmou večerní, kdy večer začínal.
Nemohu nezmínit jednu humornou katastrofu, která mne postihla. V kufru jsem vezl
jako dar několik lahví primátorského vína a když jsem otevřel kufr, zjistil jsem, že
se dvě rozbily, a to obě s červeným vínem. Z košil byla použitelná jedna, která měla
červená a mokrá pouze záda, sako bylo ok a na černých kalhotách nebylo nic znát,
pouze byly mokré a já jsem celý byl cítit vínem. Když jsem to sdělil Janu de Clercovi,
pouze mi řekl, že tady v Jerezu jsou cítit vínem všichni, což je pravda, protože kromě
koní je Jerez domovem sherry, ostatně sherry je pouze anglickou verzí slova jerez.
Půl hodiny na mne počkali a já jsem svůj úvodní projev s omluvou uvedl pár španělskými
slovy, která jsem se naučil. Zněla takto: „Estimada seňora alcaldesa de Jerez,
estimada seňora alcaldesa de Waregem, estimado seňor alcalde de Golega“ a dál mi
promiňte, už budu mluvit anglicky, španělsky víc neumím. Alcalde je starosta, alcaldesa
starostka a v mé řeči jsem poté zmínil i to, že mým cílem je mimo jiné představit
starokladrubského koně v zemi jeho předků. To vzbudilo velký zájem a tuto větu jsem
pak musel zopakovat a vysvětlovat do andaluské televize a rozhlasu.
Následujícího dne jsme podepsali vznik Euro Equus na radnici a poté jsme byli
součástí slavnostního průvodu městem, který byl zahájením týdne koně v Jerezu. To
pokračovalo ve slavnostně vyzdobené jízdárně pro 1.500 diváků, kde je jinak každý
den vícero představení španělské královské jezdecké školy, pokaždé před vyprodanou
halou. Královské proto, že ji zakládal král Juan Carlos. Pro představu těch z vás,
kteří jste byli ve Vídni a viděli slavnou španělskou školu v Hofburgu, kterou léta vedl
Čech MVDr. Oulehla a kde je totéž provozováno s lipicány, je to prakticky shodné
představení, velmi vděčné pro turisty z celého světa. Když jsem o rok později shlédl
něco podobného ve francouzském Saumuru, pouze jsem mohl litovat, že podobný
tahák pro turisty nemáme, nebo spíš neumíme, také u nás v Kladrubech, protože jen
příjmy od turistů stačí na zabezpečení stálého provozu.

Celý článek naleznete ve Zpráváh KPP číslo 5-6/2023