Náš rozhovor s Ivou Tajovskou

2/ Který obor jste v Pardubicích vystudovala?
V Pardubicích jsem vystudovala ekonomickou
školu a později, jak se říká „na stará kolena“, jsem
si doplnila vzdělání v oboru Sociální politika a sociální
práce v Olomouci.
3/ Pracovala jste v tomto oboru?
Pracovala jsem v administrativě, ve státní sféře i v sociální oblasti.
4/ Při své práci jste se jistě setkala s neobvyklými osudy lidí. Jsou tyto příklady
tématem Vašich knih?
S neobvyklými osudy lidí se setkáváme všichni v každodenním životě, protože
osud každého člověka je jedinečný. Pravda ale je, že pokud člověk pracuje v sociální
oblasti, přichází do kontaktu s lidmi, kteří prožívají obtížné a mnohdy velmi smutné
období, ve kterém se musejí vyrovnat s obtížně řešitelnými situacemi nebo osudem
těžším než většina z nás. S jednou výjimkou, kdy jsem o to byla požádána, jsem nikdy
nepopisovala příběh konkrétního člověka. Nepopírám ale, že některé situace, motivy,
útržky vyprávění nebo vzpomínek se mi do knih vloudily.
5/ Můžete nám říci názvy Vašich románů a prozradit, který považujete
za nejzajímavější?
Myslím, že nejzajímavější jsou poslední protiválečné romány, ve kterých jsem
opustila takzvaná „sociální dramata ze současnosti“, a začala se věnovat historii. Jde
o trilogii „Odpusť, že jsem se vrátil“, „Hořící nebe“ a „Než se rozdělíme“. Jedná se
o volné pokračování osudů obyčejných lidí od počátku první světové války do konce
minulého století a převážnou část děje jsem umístila do našeho kraje. První impuls
k těmto příběhům bylo uvědomění si, že mí oba dědové prožívali Velkou válku v zákopech
a po návratu o tom s nikým nehovořili. To vyprovokovalo mou zvědavost a začala
jsem se o toto období zajímat. Cenným zdrojem se mi staly veřejně dostupné deníky
mužů, kteří zůstali věrni službě císaři i těch, kteří se dostali do zajetí nebo ze kterých
se stali legionáři. Ti se vraceli domů jako oslavovaní hrdinové, zatímco ostatní, kteří
mnohdy museli prokázat stejnou odvahu a zůstali věrni přísaze, byli opomíjeni. Poukázala
jsem rovněž na přehlížené osudy žen, které strádaly v zázemí a musely převzít
veškeré starosti o rodinu a dřinu za muže nahnané na frontu. Druhá část trilogie
„Hořící nebe“ se odehrává během druhé světové války. Pojednává o životě obyvatel
v době protektorátu a také o bombardování Pardubic v roce 1944, a to z pohledu
Spojenců, kteří z bombardérů sledovali naše město z výšky a těch „dole“, kteří se
stali nebo mohli stát jejich oběťmi. Ještě dnes je možné o tom pohovořit s některými
pamětníky. Ve třetí části „Než se rozdělíme“ jsou dovršeny osudy jednotlivých postav.
Ti, kteří prožili dvě války, se domnívali, že se lidstvo poučilo a nedopustí, aby byla
další. Mýlili se, na konci dvacátého století se opět válčilo i nedaleko nás. V této části
jsem dala do kontrastu civilizované rozdělení Československa s hrůzami, které provázely
rozpad Jugoslávie. Naděje jedné z postav, která prožila bombardování Bělehradu
a byla přesvědčená, že nové století přinese už konečně mír, vyznívá v kontextu současné
situace naivně.
Pardubické čtenáře by mohl zaujmout zatím poslední román „A lampa ještě hořela“,
který se také odehrává v našem městě. Věnuji v něm mimo jiné pozornost
slavnému hotelu Veselka i známému aviatikovi Janu Kašparovi, který se jako první
Čech vznesl strojem těžším než vzduch.
6/ Podle jednoho románu byl natočen film. Který to byl?
Jedná se o zpracování povídky z mé první knihy „Jepičí hvězdy“. Film se jmenuje
„Archiv“ stejně jako povídka. Je o starém muži, který v již zrušeném Archivu bezpečnostních
složek v Pardubicích nahlédl do svého spisu a dozvěděl se něco, co mu
obrátilo život naruby.
7/ Za postavami Vašich 

románů se často skrývají skuteční lidé, potkáváte je
někdy?
Měla jsem možnost setkat se s panem Petrem Baklou, se kterým jsem stále v kontaktu.
Jméno uvádím proto, že to bylo jeho přání. Jedná se o statečného muže, který
žil léta na ulici. Díky tomu, že narazil na nezištné lidi i včasnou profesionální pomoc,
ale především díky jeho vůli a síle vymanit se z pasti ulice, se mu po čase podařilo
získat vlastní bydlení a zbavit se dluhů.
8/ Pokud ano, změnil se jejich život během posledních let?
Petrův život se změnil k lepšímu, stáří může prožívat v důstojných podmínkách.
Nevím, kolik podobných dlouhodobých vítězství je, obávám se, že mnoho ne. Problém
spočívá v tom, že pokud pomoc nepřijde včas, bezdomovec se propadá stále hlouběji do
pasti a časem mu dojde síla a vůle se z ní vyškrábat. Bezdomovectví považuji za jeden 

z největších současných sociálních problémů, bohužel s potencionálem k prohlubování.
Možná si někdo se mnou zavzpomíná na Maxe a Belindu, kteří se koncem sedmdesátých
let pohybovali na pardubickém nádraží a v bufetu číhali na zbytky. Hovořilo
se o nich také jako o bezdomovcích, ale ne proto, že se neměli kam vracet, ale kvůli
tomu, jak vypadali a způsobu života, který jim vyhovoval.
9/ Máte manžela, který je Vaší velkou oporou a oba jste také natočili film.
Můžete nám říci, podle kterého vašeho románu to bylo?
Zase se vracím k Petru Baklovi. Sám je velmi tvůrčí a přivedl nás k tomu, abychom
o něm natočili dokumentární film. Se šikovnými přáteli Petrem Špačkem a Lukášem
Muchou jsme to rádi udělali. Jmenuje se „Podlaha z trávy, strop z hvězd“ stejně jako
stejnojmenná próza, která vyšla v roce 2016.
10/ Kde bychom ho mohli shlédnout?
Lze si ho dohledat na You Tube pod názvem „Podlaha z trávy, strop z hvězd“.
V jedné verzi je možné si ho pustit i s anglickými titulky.
11/ Které knihy jste věnovala legionářům?
Jejich osudy mě velmi zaujaly a vracím se k nim. O těch, kteří působili v Itálii,
píšu v knize „Odpusť, že jsem se vrátil“. V románu „A lampa ještě hořela“ píšu o legionářích,
kteří po letech strádání na východní frontě, zajetí a působení v československých
legiích uvízli v soukolí bouřlivých a krutých dějinných událostí v Rusku.
12/ Máte dvě dospělé dcery. Věnují se sociální práci nebo spisovatelství?
Dcery mají zdravotnické vzdělání, ale práci v sociální oblasti si také vyzkoušely.
Spisovatelské ambice nemají, ale v jejich věku jsem je já teprve začínala mít, takže
kdo ví?
13/ Jaký je Váš názor na současnou situaci v sociální sféře? Mají sociálně slabí
lidé nějakou naději na lepší budoucnost?
Moc ráda bych odpověděla optimisticky, ale vývoj společenské situace se nevyvíjí
v jejich prospěch. Obávám se, že lidí závislých na sociální pomoci v rámci služeb
a dávek bude nadále přibývat. Pokud se jedná o lidi se zdravotním postižením nebo
o seniory, kteří se o sebe již ze zdravotních důvodů a vysokého věku nedokážou sami
postarat, nejde o nic negativního a překvapujícího, s tím se společnost vždycky setkávala
a věděla si s ní rady. Horší jsou situace, které nejsou dány přírodními zákonitostmi,
ale kterým by bylo možné moudrými rozhodnutími předcházet.
Za Vaši ochotu k rozhovoru vám jménem členů Klubu přátel Pardubicka
a dalších čtenářů upřímně děkuji. Bylo nám velkou ctí se s Vámi a Vaším dílem
tímto způsobem blíže seznámit.