PROČ MÁME ŠÍPKOVU ULICI

Pozdější spisovatel, dramatik a operní libretista
se narodil 17. března 1857 v domě, který na náměstí
vynikal svojí rozlehlostí. Otec Jan v něm provozoval
hojně navštěvovaný hostinec a svého již třetího
potomka se stálými hosty patřičně na svět přivítal.

Ten se svému dětství začal vzdalovat, když začal chodit do obecné školy. Neměl to
do ní daleko, protože stála rovněž pod bezprostředním dohledem kostelní věže.
Nadání a dobré materiální postavení rodičů umožnilo, aby po absolvování čtyřleté
pardubické reálky mladičký Josef Peška přešel na pedagogium do stověžaté Prahy.
Přes své dospívání nezanedbával studijní povinnosti. Proto již ve dvaceti letech mohl
jako učitel předstoupit před neposedné žactvo školy v tamější Hopfenštokově ulici.
Zároveň však začal naplňovat své literární ambice. Ne však pod svým jménem, nýbrž
pod různými pseudonymy. Volil je různé. Když od roku 1882 přispíval do humoristického
dvouměsíčníku Švanda Dudák, byl nejčastěji Tandariáš nebo Terpentinus.
Povídky a krátké příspěvky posílané do jiných časopisů byly ovšem vážnějšího, byť
satirického rázu, a tak se zrodil Karel Šípek.
V publikovaných povídkách, souborně vydaných pod titulem „Žertem a doopravdy“
a „U nás v Mokrosouši“, se mohli poznat někteří místní obyvatelé. Kromě jiných
Antonie Podhajská v postavě Tonky Hájemské nebo František Pixhofer ve strejčkovi
Pilcofrovi. Ke všemu samotná Mokrosouš nebyla ničím jiným než Bohdančem, v dané
době pronásledovaném kromě zimních měsíců nesčetnými komáry, jejichž bezednou
líhní bylo podmáčené okolí.
Karel Šípek nebyl jediným autorem, který se na přelomu minulého a předminulého
století pravidelně čtenářům připomínal barvitými obrázky ze života maloměsta.
Literárním projevem nad svými kolegy nevynikal, nicméně byl jejich rovnocenným
partnerem. Proto když v roce 1979 vyšel pod názvem „Příběhy s úsměvem“ soubor
jejich humoresek, mohl si mezi nimi čtenář přečíst i jeho snad vůbec nejzdařilejší
literární črtu. Jmenovala se „Jak se ženil Sigi Rosenbach“ a její děj se příznačně odehrával
právě v Mokrosouši.
Karel Šípek měl ovšem větší ambice než jen psát krátké, jakoby nezávazné texty.
Před očima měl svět divadla. Okouzloval ho již od dob studií, z čehož se později vyznal
ve skromné knížečce „Vzpomínky na Prozatímní“. S postupujícím věkem dokázal
navázat přátelství s předními činiteli českého divadelnictví, což mu umožnilo, aby
v roce 1913 pražské Národní divadlo nastudovalo tři jeho aktovky „Klavír“, „Vlasy“
a „Z lásky otcovské“. K jeho velkému zklamání však u publika při premiéře zcela
propadly. Sžíravého odsouzení se jim dostalo též od recenzentů, dokonce i od jeho
přítele, tehdy slavného spisovatele Karla Matěje Čapka-Choda. Úspěchu se nedočkaly
ani jeho další hry, byť je napsal se samotným ředitelem Národního divadla Gustavem
Schmoranzem či spisovatelem Ignátem Herrmannem.
Mnohem lépe si Karel Šípek vedl coby libretista, tedy autor operních textů. Psal je
pro svého vrstevníka skladatele Karla Kovařovice, který v letech 1900–1920 šéfoval
opeře Národního divadla. Z jejich společných tří oper se nejčastěji hrály opery „Psohlavci“
a „Na Starém bělidle“. Pro bohdanečského rodáka bylo velkým zadostiučiněním,
když se právě dílo opěvující hrdinství Chodů v čele s Janem Kozinou dočkalo
slavné sté reprízy.
Literárnímu světu se však v květnu roku 1913 Karel Šípek zcela vzdálil. Zda
k jeho zdravotnímu kolapsu – mrtvici přispěly sžíravé odsudky jeho divadelních
aktovek, ponechme stranou. Ochrnutá pravá ruka i noha mu nedovolily vykonávat
ani učitelské povolání. Šestapadesátiletý starý mládenec odešel do penze a záhy opustil
svůj pražský byt v Jeruzalémské ulici. Natrvalo se přestěhoval do domu svého
dětství. Staraly se o něj jeho dvě neteře, přesto ani jejich upřímná péče ho nedokázala
zbavit stále větší mrzutosti a nedůtklivosti vůči okolnímu světu.
Neprávem si také přestal vážit svého literárního díla. Když se na něj oblastní nadšenci,
připravující publikaci „Slavín – soupis uměleckých osobností“, obrátili s žádostí
o fotografii, se zlou se potázali. V odpovědi je příkře požádal, aby jeho „literární
existence nebyla registrována“, neboť „opravdu rád a ochotně padne nepaměti do propasti“.
Zároveň jeho duševnímu rozpoložení odpovídalo, jaké místo si vybral pro své
poslední spočinutí. Zvolil ho téměř v samém rohu zdejšího hřbitova s vědomím, že
tam snad nebude „nikomu překážet“. Nejbližší rodina mu neodporovala, což stvrdila
krátce poté, co před sto lety 12. února 1923 zesnul ve svém rodném domě.
Zato Bohdaneč jeho přání, aby upadl v zapomnění, nenaplnil. Využil toho, že se
zrovna v čase jeho úmrtí zvažovalo nové pojmenování ulic. Mělo vzdát hold nejen
zakladatelům stále ještě mladé Československé republiky, ale i místním osobnostem.
Již od roku 1924 tak někdejší Chlumecká ulice nese název Šípkova. Nezůstalo ovšem
jen u toho. Ještě téhož roku mu byla na jeho rodném domě 29. června odhalena
pamětní deska.

Její následující osudy bezprostředně odrážely měnící se zdejší poměry. Nejprve
byla z domu na náměstí z nařízení německých okupačního orgánů 28. června 1941
nuceně sejmuta. Podařilo se ji však uchovat. Po obnovení Československa k jejímu
již naplánovanému znovuodhalení nicméně nedošlo, byť ji už 18. září 1945 zednický
mistr František Košťál na dům opět osadil. V následující neděli totiž nepřetržité
proudy deště nedovolily, aby se sešlo slavnostní shromáždění. Proto učitel Konečný
připravený projev přečetl jen do místního rozhlasu. Na kolemjdoucí potom shlížela
až do konce sedmdesátých let. Osudnou se jí stala nutnost zvýšit průjezdnost silnice
z náměstí na Chlumec. Z domu určeného ke zbourání se sundala s tím, že se jí dostane
čestného umístění v parčíku, který místo něj vznikne. Nahradila ho ovšem jen
zatravněná plocha a t. č. deska je v držení bohdanečské radnice, jež zaručuje její nové
osazení.
Bohdaneč si však svého literárně nadaného rodáka nepřestal považovat. Přes četná
přejmenování ulic nikdy nezvažoval, že by právě jeho měla dostat jiný název. Trvale
je také na svatojiřském hřbitově s pietou udržován hrob, v němž před sto lety spočinul
jeden z jeho nejvýznamnějších rodáků.