VRACÍME SE KE KLASIKŮM PARDUBICKÉ VLASTIVĚDY

Práci kněží, kterých byl nedostatek, museli podporovat misionáři a slavný italský
kazatel Jan Antonín z Luccy kázal v Pardubicích roku 1709 na náměstí od časného 

rána do tří hodin odpoledne. Od děkana dr. Wilhelma zum Acker pochází nejstarší
pardubická matrika, datovaná dnem 10. ledna 1633. Přísně byly stíhány tajné schůzky
a sekty, například deisté čili blouznivci, nebo ti, kdo si říkali israelité. Za tohoto
stavu se ani nedivíme, že vydání tolerančního patentu roku 1781 pardubický duchovní
život nijak zvlášť nevzrušilo. Ještě roku 1802 žilo po celém panství jen 322 evangelíků.
Z rozkazu Josefa II. bylo pardubické děkanství roku 1783 vyčleněno z pražské
diecéze do diecéze královéhradecké a chrudimský vikariát byl rozdělen na chrudimský
a pardubický.
Do postavení Husova sboru na Olšinkách roku 1928 byl farní úřad církve Československé
umístěn v domě čp. 59 na Pernštýnově náměstí.
***
Ačkoliv vyprávění o náměstích a prostranstvích bude obsáhlé, přece není jeho
účelem podávat soupis pardubických náměstí a prostranství. Jde spíše o zachycení
historických názvů, o stručnou historii těchto názvů a o poukaz na významnější
stavby na tom kterém náměstí.
Pro přehlednost uvedu za každým názvem jméno městské čtvrti, o níž jde a označím
staré město I, Zelené předměstí II a Bílé předměstí III.
O prostranství Bělidlo na Bílém předměstí jsem tu již psal samostatně.
Náměstí a prostranství
Olšinky. Na Olšinkách (II) byla luka, která vznikla v pravěku, když si tudy Chrudimka
mezi dvěma rameny razila cestu k severu. Ploše na pravém břehu východního
ramene se říkalo Malé Olšinky; dnes tu jsou Bubeníkovy sady. V 16. a 17. století se
těmto končinám lidově také říkalo Žabinec. Na žábě nebo v Žabokřích, neboť půda
byla močálovitá a často ohrožená záplavami.
Původní rozloha vlastních Olšinek bývala daleko větší, než je dnes, neboť chybělo
zastavění mezi Jahnovou a Karlovou ulicí a mezi Chrudimkou a tratí. Širá plocha
přímo vybízela k pořádání slavností, sjezdů a sletů. Tak tomu bylo např. 1883 při
odhalení pomníku bratranců Veverkových, 1885 při sokolském sletu, 1890 při slavnostech
Matice školské, 1894 při národopisné výstavě a zejména roku 1903, kdy byly
Olšinky dějištěm Východočeské výstavy; v jejím rámci tu bylo založeno sportovní
hřiště, později sídlo SKP. Sokolovna byla postavena roku 1923 a s ní souvisela úprava
rozlehlého cvičiště a tzv. Edenu pod zbylými stromy. Městské lázně byly postaveny
roku 1964.
Připomeňme si však, že tu byl roku 1645 nasypán rondel na ochranu jižní strany
města, že zde od roku 1824 bylo vojenské cvičiště, zde konala Národní garda roku 1850
pochodová cvičení, zde stály roku 1866 vojenské pekárny a zde se konala 23. května
1862 vojenská poprava. Poznamenávám, že název Olšinky na situačním plánu z roku
1966 nenalezneme; vzpomínám na vydupaný kruh, který tu zůstával po cirkusových
stanech a manéžích.
V Rochu (I i II) je topograficky zajímavé místo, neboť je svým původem součástí
vnitřního města, ale fakticky splynulo s dnešním náměstím Republiky na Zeleném
předměstí; název v situačním plánku již ani není uveden. Ve zděné spodní části dřevěné
zvonice, postavené 1556, byla městem roku 1680 zřízena kaple a zasvěcena
ochránci před morem, sv. Rochovi; byla zrušena roku 1883. Prostranství V Rochu
bylo ve 13. století nejstarším pardubickým hřbitovem. Stojí tu pět nízkých domků,
z nichž nejzajímavější je ten, který těsně přiléhá ke zvonici a je pouze 1,5 metru
široký. Nápadné je jednolité průčelí všech domků; tvořily totiž svou západní frontou
ucelenou vnitřní stěnu hradebního parkánu mezi hradbami a obytnými domy. Tehdy
to byly jen dvorní trakty korespondujících domů v Bartolomějské ulici a nebyly z parkánu
vůbec přístupny. Jen domem čp. 82 a zvonicí se dalo projít ke kostelu. Po rozvalení
hradeb (před rokem 1776) parkán zmizel, prostranství se uvolnilo a splynulo
se svým okolím; domky V Rochu dostaly časem samostatné vchody.
Komenského náměstí (I) v jihovýchodním cípu městské památkové rezervace
svým názvem dokládá, že jde o prostranství vyloženě školské; pojmenování navrhl
roku 1892 učitelský spolek Budeč. Nejvýraznější budovou tu je stará reálka, postavená
roku 1864/1865 a sloužící odbornému školství; opětovně se hovořilo o jejím zbourání,
ale budova má patrně přetrvat věky – roku 1971 byla dokonce rozšířena o nové
učebny a pracovny, vestavěné do dvou malých dvorků na východní straně budovy
(dnes Krajský úřad – pozn J. K.).
Malé náměstí u masných krámů (I) je jméno dnešního Wernerova nábřeží, které
se vyskytuje kolem roku 1880.
Mezi branami (III) se v 16. a první polovině 17. století říkalo místům, která zahrnovala
Bělobranské náměstí a ulici Mezi mosty; a první polovině 17. století říkalo místům,
která zahrnovala Bělobranské náměstí a ulici Mezi mosty; byla totiž ohraničena
Bílou bránou v Hartmanově ulici, Sedlářskou bránou v Labské ulici a Mejtskou čili
Jelínkovou bránou v ulici Mezi mosty. Osídlení se tu datuje z prvních let 16. století,
když Vilém z Pernštejna zakládal Bělobranské náměstí; roku 1643 byl celý prostor
proměněn v šanci a vzpamatovával se pak jen zvolna.

Na pastvách (II) je název, uváděný Sakařem na jediném místě, a to v souvislosti
s panskou forotou na dříví na břehu zámeckého příkopu. Nelze vyloučit, že forota byla
tam, kde byly i jiné panské podniky, totiž v dnešní ulici U stadionu.
Ve směnné smlouvě ze 4. května 1910, kterou obec získal mlýn Valchu, se vyskytuje
název Plodr. Jsou míněny pozemky na pravém břehu Chrudimky, kde stojí
automatický mlýn a jde nepochybně o zkomolení názvu Prater, o kterém jsme hovořili
v souvislosti s lázněmi toho jména.
Leninovo náměstí (II), parkově upravené prostranství mezi ulicemi Štefánikovou
a Havlíčkovou, má historii bohatou na změny jména: koncem 19. století Riegrovo,
roku 1896 krále Jiřího z Poděbrad, roku 1910 Trnkovo, roku 1918 Čs. legií,
roku 1948 Leninovo. Ještě v prvních desetiletích 20. století si tu lidé nešetrně prošlapávali
cestičku k nádraží vzrostlým obilím a trávníkem. Ráz náměstí je od roku
1899 určován dvoupatrovou budovou stavitelské a strojní Státní průmyslové školy;

plány k ní pocházejí od prof. arch. Jindřicha Fialky, který se roku 1884 a 1893 úspěšně
účastnil soutěží na stavbu Městského divadla. Se stavbou bylo započato 3. října
1898, povolení došlo až 15. února 1899. K budově přiléhaly západním směrem dílny,
jichž části bylo koncem 20. let tohoto století pro městskou výstavní síň. Dnes je budova
sídlem Vysoké školy chemicko-technologické, jejíž nová a moderní přístavba
zabírá celou jižní stranu náměstí a kus Havlíčkovy ulice (dnes Univerzita Pardubice,
náměstí se od roku 1989 jmenuje Čs. legií).