SBĚR ZKAMENĚLIN NA PARDUBICKU PŘED 100 LETY

Nejvýznamnějšími fosiliemi jsou např. trilobiti, amoniti, dinosauří kosti (i jejich
otisky stop či nálezy hnízdišť s vejci), u nás pak kosti mamutů, srstnatých nosorožců,
lvů šavlozubých apod.1
PhDr. Petr Borovec, Ph.D., Pardubice:
SBĚR ZKAMENĚLIN
NA PARDUBICKU PŘED 100 LETY
Slovo fosilie má původ v latinském fossilis = „vykopaný“, to pochází od slova
fodere (fossum) = „kopat, hrabat.“
Fosilie jsou zřetelným důkazem existence pradávných organismů. Nepocházejí
ze současnosti (holocénu), musí pocházet z předešlých geologických období (pleistocénu
a dříve, jsou tedy starší více než 10 000 let). Příroda umí vytvořit i tzv. pseudofosilie
– výtvory, připomínající fosilie, např. dendrity, což jsou drobné keříčkovité
povlaky na puklinách různých hornin.2
V dřívějších dobách lidé neznali pravou podstatu vzniku zkamenělin, označovali
je např. lusus nature (hříčka přírody) či kameny vzniklé tvořivou silou (lapides sui
generis). Např. mnohé otisky fosilních stop považovali staří Číňané za pozůstatky
mýtických nebo božských bytostí.
Teprve r. 1565 Konrád Gesner poprvé publikoval obrázky a popis zkamenělin.3
Další kroky k určování zkamenělin vytvořili Nicolaus Stenonius, William Smith
a Thomas Huxley.
Fosilie jsou obvykle ne zcela přesně chápány jen jako zkameněliny (petrefakty)
organismů, které prošly procesem petrifikací. Proces fosilizace může mít různý průběh,
který je však zásadní a odráží se v míře zachovalosti fosilie.
Fosilie vzniká nejčastěji tak, že živočich nebo rostlina uvízne v usazeninách,
obvykle pod vodou. I když se masité části takto pohřbených živočichů rychle rozloží,
tvrdé složky, kosti, zuby, schránky měkkýšů apod. zůstanou zachovány. Největší
množství fosílií vzniká v sedimentárních (usazených) horninách, jako např. v jílovitých
břidlicích, ve vápenci a v pískovci. Mimořádně vzácné jsou zkameněliny v přeměněných
(metamorfovaných) horninách, protože fosilie v původní hornině byly
obvykle zničeny při její transformaci.
Klasickým příkladem (a místem) nálezu zkamenělin jsou např. bílé útesy v Doveru
(autor je navštívil v r. 1998) na březích Lamanšského průlivu (Anglického kanálu).
Jsou mocnými vrstvami naplavené křídy (hornina, která dala i název jednomu geologickému
období v mezozoiku). Tento typ vápence se téměř výlučně skládá z úlomků
miniaturních mušliček a uhličitanu vápenatého, pocházejícího z pozůstatků mořských
živočichů.
Nejstarší známé fosilie (chemofosilie) mají stáří cca 3,8 miliard let (skupina Isua
– Grónsko).
Nálezy zkamenělin na Pardubicku před 100 lety (naleziště)
Nejbohatší na zkameněliny na Pardubicku jsou tzv. Březenské vrstvy. Z nalezišť,
která byla před sto lety „aktivní“, můžeme jmenovat Kunětickou horu (psala se i ve
variantě Kunětická Hora), Jezbořice, Vinice u Pardubic, stráň v Nemošicích, stráň
u Počapel a u Lukovny. Dále Srnojedy, Lány na Důlku, Krchleby, Bezděkov, Časy,
Žaravice, Valy, Mokošín a jiné.4 Tyto naleziště prozkoumali především ředitel Jiljí
Vratislav Jahn a Dr. Jaroslav J. Jahn.

Věnujme se nejdříve nalezišti na Kunětické hoře. Nachází se ve vyzdvižené
„kře“ vrstev Březenských5 na jižním svahu hory. Opuka (jílovec, též lidově „pravěké
bahno“) účinkem horkých vyvřelin ztvrdla na kámen tvrdosti porcelánu (porcelánit)
nebo jaspisu. Zkameněliny jsou dobře uchovány, zvláště tzv. foraminifery (dírkonožci)
6, které teplem zčernaly a poskytují velkou pestrost tvarů. Velmi časté jsou
zkameněliny (či otisky) mořských lastur (mollusca), některé se zachovaly celistvě
(i s tzv. zkamenělým jádrem, tělem měkkýše), jiné pouze jen jako ulity. Je však vzácností
najít ulitu celou, dokonalou. Jsou velmi křehké a při neopatrném zacházení
se drolí na menší kusy (na červený prášek).7 Nalézají se jak části plžů (Gastropoda
– břichonožci), tak části mlžů (Pelecypoda).8 Jen tak vzácně lze nalézt zkamenělinu
mlže se zachovalými miskami, spojené dosud vazivem – ligamentem (tzv. „zámkem“).
Z mořských živočichů se nacházejí též ježovky („mořští ježci“), dále otisky řas, výjimečně
vzácně též otisky rybích šupin. Dále části hlavonožců (Cephalopoda), části
ramenonožců (Brachiopoda) a korýšů (Crustacea). Jako vzácnost lze uvést nálezy
ostnokožců (Echinodermata). Z korálů se na Kunětické hoře nalézá Parasmilia centralis.
Velmi vzácně rybí šupiny jasně modré barvy jako opál, žraločí zuby a otisky
listů. Za obrovskou vzácnost lze považovat nálezy rybích koprolitů.9
Jezbořice, ves, stojící na táhlé stráni, jejíž západní svah spadá k potoku Podolce.
Tento potok, ústící do Labe pod krchlebským mlýnem, odkryl i zde vrstvy Březenské
na vysokém a místy (pod kostelem sv. Václava) příkrém úbočí. Kamení se lehce láme,
zkameněliny jsou četné, ale málo zachovalé (celistvé). Podolka, vznikající v Nasavrcských
horách, tvoří úžlabí svým rozhraním mezi východní opukovou (jílovcovou)
vysočinou, končící právě u Jezbořic, a vysočinou Jeníkovickou, svahující se při březích
Nákelky do údolí Choltic a Svinčan. Na sever pak pozvolna k Čivicům a dále
k Labi. Nalezeny zde byly především zkameněliny mořských živočichů, z nichž dominují
zejména měkkýši (např. hřebenatka rodu Pecten Nilssoni) a koprolity.10
Naleziště u Jeníkovic leží poblíž předešlého a přístupné je na Jánském kopci
(na tzv. „jezevčím placu“) a dole pod kovárnou na jihovýchodní straně vesnice.
V 80. letech 19. stol. zde Dr. Jaroslav Jahn našel zkameněliny rodu Terebratulina gracilis.
Dále hřebenatku Pecten Dujardinii, která byla vystavena na Východočeské výstavě
v Pardubicích z Jánského kopce (vystavovatelem byl choltický velkostatek).11
Naleziště u Pardubiček (Pardubice „Mnichové“) se nalézá na pravém břehu
Chrudimky, na úbočí zvaném Sutina. Nejmírnější je toto úbočí Na Vinici, nejpříkřejší
je pod kostelem sv. Jiljí v Pardubičkách. Úbočí je pokryté jílem. Slínovitá hornina
Březenských vrstev je vodou rozleptána, a proto se zde celé zkameněliny nalézají jen
velmi vzácně. Někdy se zde nalézají slabé vrstvičky (tzv. flícky) lignitu12, podobného
lignitu Skutičskému (Cenoman). Naleziště pod kostelem je méně přístupné a jen za
malé vody v Chrudimce. Po dešti je opuka velmi kluzká. V nejvyšších vrstvách opuky
se vyskytuje neobyčejně mnoho na plocho zmáčknutých exemplářů druhu Hamites
bohemicus.13
Naleziště Nemošická stráň je vlastně pokračováním předešlého naleziště.
Na pravém břehu Chrudimky nachází se zalesněné úbočí, kde vrstvy Březenské na
mnoha místech jsou otevřeny, nejvíce v lomu, který vznikl při sesutí stráně. Složení
je následující: opuka (jílovec) v silné vrstvě, nad ní mocné ložisko nepravidelné kulovité
opuky, pak slabší pásmo inoceramové opuky, na to vrstva kousků opukových se
slínem, nejvrchnější je mazlavá hlína. Kromě slínu jsou všechny vrstvy opuky tvrdé
a těžce se rozpadají. Kromě jiného zde byla objevena šupina Dipnolepise Jahni14 , dále
zažívací roura Holothurie naplněná foraminiferami (objevil ji Dr. Jahn).15
Naleziště u Srnojed se nachází mezi Srnojedy a Rosicemi na levém břehu labském.
Od svítkovské zastávky vede vozová cesta, která se u Labe obrací a vede
k Srnojedům. Tam, kde je tento obrat, zařezává se Labe hluboce do vysokého břehu
tak, že zde vznikla vysoká, ale pomalu se rozpadající stráň. Proudem, vzniklým ohybem
řeky podemílá se břeh a stráň se zvolna noří do Labe. Ke konci 50. let 19. stol.
zde byl břeh velmi nízký, nyní je zde vysoká příkrá stráň, přístupná jen za nízkého
stavu vody. Na této stráni jsou Březenské vrstvy viditelné. Nejnižší je břidličnatá,
temnošedá, tvrdá opuka, sahající pod dno Labe. Nad ní je žlutavý, měkký, mazlavý
slín, který se na vzduchu rozpadá na tenké šupiny (tzv. lupénky). Tento slín obsahuje
žluté, lesklé, velmi dobře zachovalé baculity, scaphity, hamity, které se nalézají na
povrchu stráně. Na tomto slínu lze nalézt také četné konkrece železité (hydrát železitý,
limonit – hnědel, ve kterých se nalézají krystalky sádrovce, také nepravidelné
„srůstky“ pyritu (disulfid železnatý) a rovněž jako vzácnost zbytky hub (spongií).16
Střední vrstvy slínu obsahují zbytky kostí iguanodona (dle prof. A. Friče), obrovského
ještěra, jež jsou většinou rozpadlé.17
Srnojedy, kterými prostupuje jedna z nízkých vln Březenských vrstev, jsou nalezištěm
obzvláště zajímavým, píše učitel F. K. Rosůlek. Podrobnější výzkum odhalil,
že se v případě „prvního českého dinosaura“ jedná o zbytky kožního pancíře velkého
ještěra, který nemusel být iguanodon (před sto lety se taxonomie psala jednou s malým
počátečním písmenem, jindy s velkým) ale byl mu podobný. Další části dinosaura
(„ještěra“) nalezl Dr. Jahn, jednalo se o zlomek velké kosti. Barva zkamenělin je „zlatově
lesklá s perleťovým zabarvením.“18

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2023