Nová rozhledna Hamštejn
Malá Skála - Besedické skály - Koberovy - rozhl. Hamštejn - rozhl. Kozákov - Semily. Délka trasy 16 km. Odjezd 7:05 h. ČD, návrat 16:55 h. ČD. Ved: Z. Řehák. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Nivou Doubravy
Bílek – Sobiňov – Zahájský rybník – Hlína - Sobiňov. Délka trasy 7 km. Odjezd 7:53 h. ČD, návrat 14:00, 16:06 h ČD. Ved: A. Kulišová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
PARDUBICKÝ AZYLOVÝ DŮM S ODSTUPEM ČASU - pokračování
Situace v Azylovém domě se v souvislosti s přibývajícími zkušenostmi postupně
vylepšovala. V domě bylo osm pokojů, 4 čtyřlůžkové a 2 dvoulůžkové. To byla kapacita
pro 28 ubytovaných. Původní zařízení pokojů sestávalo z vyřazených nemocničních
lůžek a věšáku na zdi, takže si všichni „viděli do talíře“, a to nebylo dobré.
Prostoru bylo málo, a tak bylo nutno tuto situaci nějak řešit. Naskytla se pomoc od
Magistrátu, který na tuto problematiku přispěl. Bylo možno do pokojů instalovat dle
projektu nové postele-palandy s vyššími bočnicemi, takže vzniklo jakési soukromí
ubytovaných. Zároveň byly vestavěny skříně s nástavci – podle počtu postelí dvě nebo
čtyři, takže každý měl tu svou, do které si mohl dát všechny svoje věci. Někdy bylo
těch věcí až moc. A nebyly jen ve skříni, také pod postelí a v posteli. Takové „skladiště“
bylo nutno vyklidit, ale „majitel“ to odmítal a dobrovolně to udělat nechtěl,
s tím, že je to jeho těžce získaný majetek.Takových „majetníků“ bylo více, ale za všechny uvedu jednoho.
Byl to pán středního věku, velmi vzdělaný a výborného chování. Měl jednoho
koníčka, kterým se nesmazatelně zapsal do paměti svých současníků a tím byl přímo
vášnivý vztah k hokeji, především pardubické Tesle. Nevynechal jediný zápas a stal
se tak „maskotem“, který každý zápas uváděl „huronským“ pokřikem „Vy vrahové
malých dětí“! Patřilo to soupeřům, které „po zásluze“ nenáviděl. Jinak každý den
ráno poklidně odcházel „za prací“, prý jako pomocník sociálně slabých rodin. Byl
vždy velmi pěkně oblečen a upraven. Jediná věc, která na něm „neladila“, bylo hodně
volné sako. Nu což, každý má nějaký styl oblékání. Pak si někdo všiml, že při příchodu
„z práce“ na něm sako neplandá, a to zavdalo příčinu zkoumání, co se za tím
skrývá, aby snad ty sociálně slabé rodiny, o které pečuje, nepřipravil o majetek.
Všechno objasnila kontrola na pokojích, kde jmenovaný „pracovník“ skladoval stohy
všelijakých papírů, kterými byl „vycpán“ při příchodu, desítky nedopitých petlahví,
hadry, oblečení atd., vše zřejmě z kontejnerů na odpadky. Situace hrozila zavlečením
nějaké infekce, a tak byl požádán, aby do několika dnů své „poklady“ odklidil tam,
kam patří. To samozřejmě neudělal a vyhrožoval soudem, pokud to uděláme my (já
a kolektiv). My jsme to samozřejmě udělali a on nás sice k soudu nedal, ale prostřednictvím
svého mluvčího (známého lékaře, který neznal pozadí situace), jsem byla
povolána k primátorovi města, kde jsem sklidila napomenutí ohledně cizího majetku.
Dodatečně jsem vysvětlila, o jaký majetek šlo a co hrozí, pokud se nezlikviduje. Pak
jsme se tomu i zasmáli.
Tomu člověku jsem získala místo v tehdejším Domově důchodců, s čímž on nejdříve
souhlasil s tím, že Azylový dům ho zklamal. Sehnala jsem všechny náležitosti,
PARDUBICKÝ AZYLOVÝ DŮM
S ODSTUPEM ČASU
které pro pobyt v novém prostředí potřeboval, dokonce i auto, které ho v inkriminovaný
den mělo odvézt. Všechno bylo správně připraveno – potřebné dokumenty,
označkované ošacení a doprovod. Ale všechno dopadlo zase úplně jinak. Na poslední
chvíli klient odmítl vše a dle svého „nejlepšího“ rozhodnutí zůstal na ulici. Několik let
jsem ho zcela „zpustlého“, ale spokojeného, potkávala. Dělal, že mě nevidí a na moje
„pozvánky“ na návrat do Azylového domu nereagoval. Později jsem se dozvěděla, že
zemřel.
Tak to byl zase jeden zvláštní osud, na který nelze zapomenout.
