VRACÍME SE KE KLASIKŮM PARDUBICKÉ VLASTIVĚDY

Tentokrát jim cestu k návratu otevřela Bílá hora roku 1620 a minorité se stali
hlavní oporou protireformace v kraji. Již roku 1631 pomýšleli na stavbu nového kláštera
a získali okolní domy, ale válečné události stavbu oddálily. Teprve po válce bylo
možno postavit jádro nové budovy, rozlehlou kvadraturu, loubí a refektář. Prostředky
na obživu a stavbu získávali mniši z panské nadace, z prodeje budoucích hrobů – za
hrob před hlavním oltářem bylo roku 1672 zaplaceno 100 zlatých – z odkazů a ovšem
i ze „svatých almužen“, sbíraných po širokém okolí; Hlinsko vezlo roku 1769 minoritům
vyžebrané věci povozem!
Roku 1728 pomohli minorité jako učitelé při zakládání gymnasia, ale roku 1786
se stali i oni oběti hromadného rušení duchovních řádů.

Knihovny bývaly nejdříve záležitostí církevní. Z kněží, kteří knihy vlastnili a na
ně pamatovali, jmenujme jako příklad Jana Češku, který byl roku 1530 kazatelem
v Betlémské kapli, v letech 1538/1541 pardubickým děkanem, a nakonec zámeckým
kaplanem Jana z Pernštejna; děkana Tomáše Kropáčka-Cropacia, který pocházel
z Třebíče a roku 1614 odkázal synovci „bibliotéku zouplna všecku“; a jednoho z nejvýtečnějších
pardubických děkanů, Adama Augustina Synecia (1702 až 1728), který
svou knihovnu věnoval děkanství.
Dne 9. listopadu 1819 navrhla královéhradecká konsistoř zřízení knihoven pro
školní učitele a pomocníky, což bylo dvorskou školní komisí schváleno 30. října 1820.
O rozsahu si učiníme představu podle záznamu, že konsistoř sama položila základy
„malým knihovnám“ tím, že do každého vikariátu poslala – 4 knížky. Proto se nedivme,
že si učitelé pořizovali výtahy, které arciť museli předkládat ke kontrole. Dne
30. listopadu 1821 udělilo gubernium souhlas k vydávání časopisu Přítel mládeže,
jehož redaktorem byl dle cirkuláře královéhradecké konsistoře ze 17. prosince 1821
pověřen profesor tamního semináře dr. Josef Ziegler.
Vznikaly okrskové knihovny.
O okrskové knihovny, které v 1. polovině 19. století vznikaly, pečovali na příklad
pardubický vikář a „školdozorce“ Jan Nywelt (1843 až 1850) nebo kaplan a katecheta
Jan Čeněk (1841 až 1847). Po roce 1869 byly pak spolu s novými obecnými školami
položeny základy pro samostatné okresní učitelské knihovny.
Koncem 19. století přibývalo knihoven – Řemeslnická knihovna, Živnostensko
-řemeslnická beseda, Vzdělávací a čtenářská beseda Barák, Spolek pro podporu české
literatury, Akademický spolek Arnošt, Sokol – a z těch, jež byly zakládány po roce
1918, uveďme jen knihovnu železničního pluku, která měla roku 1928 plných 4 536
svazků.
Když byly školní knihovny ministerským nařízením z roku 1872 omezeny jen na
školskou potřebu, rodil se zájem o knihovny obecní. Živnostensko-řemeslnická beseda
požádala roku 1893 město, aby při stavbě radnice pamatovalo na obecní knihovnu
a táž prosba byla o dva roku později vznesena Spolkem paní a dívek; návrhům sice
nebylo vyhověno, ale zájem byl přece jen vzbuzen. Svědčí o tom skutečnost, že město
dne 5. srpna 1895 požádalo Akademický spolek Arnošt, aby pomohl zřídit Lidovou
knihovnu. V dubnu 1897 svolaly městská rada a Sokol veřejnou schůzi, z níž vyšla
iniciativa k zařízení Veřejné obecní knihovny.
Pevným organizačním řádem se stal zákon ze dne 22. července 1919 a roku 1920
byla ustavena první rada – čtyři členy jmenovala obec, další byli kooptováni z nejpilnějších
čtenářů – a prvním knihovníkem se stal městský správce Karel Wittoch. Roku
1920 měla knihovna 8 347 děl, roku 1926 jich již bylo 10 155. Dnes působí v Pardubicích
Okresní lidová knihovna, která si přídomek „vzorná“ skutečně zasluhuje. Je usídlena
ve znamenitě restaurovaných starobylých domech čp. 77 a 78 na Pernštýnově
náměstí a vykazovala roku 1970 163 915 svazků, 8 541 čtenářů a 319 990 výpůjček.