VÍCE NEŽ 10 000 KNIH!

Své příběhy se snažil „zapsat“ na stěny už náš předek, žijící před více než 10 000
lety v jeskyních. Vznikly první „obrazárny“, jako např. slavná španělská Altamíra
či neméně slavná francouzská Lascaux.2 To ovšem nebyly záznamy v pravém slova
smyslu. „Kolektivní paměť lidstva“ začala přibližně kolem roku 4 000 př. n. l. v sumerském
městě Uruk. Právě odtud pocházejí nejstarší záznamy v podobě ideogramů
či piktogramů (obrázků) a dále pak klínové písmo (klínopis), který od Sumerů převzali
Babylóňané, dále Chetité a nakonec Peršané, kteří psali klínopisem dokonce až
do počátku našeho letopočtu. Pak se klínopis „propadl“ do propasti dějin. Až v r. 1802
(tedy o dvacet let dříve než J. F. Champollion rozluštil slavné hieroglyfy), nechal opět
„promluvit mrtvý jazyk“ německý středoškolský profesor G. F. Grotefend.3
V oblasti mezi delším Eufratem a prudším Tigridem vznikly první knihovny
na světě, dnes by jim bylo více než 6 000 let. Zůstala po nich jen torza, především
po nedávné válce v Perském zálivu.4
Jednoznačně nejslavnějším klínopisným dílem starověku je Epos o Gilgamešovi.
Věčná touha člověka po nesmrtelnosti je hlavním námětem eposu starého mnoho
tisíc let.5
Jako učitel historie a geografie jsem považoval za samozřejmost procestovat a poznat
co nejvíce zemí a památek. S manželkou jsme viděli za téměř třicet let bezmála
polovinu zeměkoule. Tím se dostávám ke starým Egypťanům a jejich hieroglyfům
(v překladu doslova „svaté vrývám“). Stanul jsem na místě (r. 1990), kde ve starověku
stála nejproslulejší z knihoven Velká alexandrijská knihovna („stánek Múz“)
ve městě, které při svém tažení až do indické Sangaly založil Alexandr Makedonský.
Dnes už z knihovny nic nestojí, ví se jen, kde v minulosti stávala.6 Fantastický byl
PhDr. Petr Borovec, Ph.D., Pardubice:
VÍCE NEŽ 10 000 KNIH!
zážitek spatřit hieroglyfy např. ve Venisově pyramidě z 5. dynastie Staré říše. Jinak
se cestovatel s hieroglyfy setkává doslova na každé starověké památce, Egypťané byli
velmi „psavým národem.“7
S luštěním jednoho ze staroegyptských písmen (jednalo se o písmo démotické) si
poradil pardubický rodák dr. František Lexa, jehož rodný dům a pamětní deska upomínají
na vědce světového jména (stojí přímo naproti Krajské knihovně, na druhém
konci Pernštejnského náměstí.)8
Jiný náš génius prof. Bedřich Hrozný rozluštil chetitský klínopis (Chetité žili na
území dnešního Turecka). Pokusil se neúspěšně rozluštit i tzv. protoindické obrázkové
písmo staroindické kultury Harappa, která vyrostla v povodí posvátné řeky Indus.9
Samozřejmě nesmíme zapomenout na čínskou kulturu a její obrázkové písmo.
Hlásky vymysleli Féničané (žijící na území dnešního Libanonu).10 Písmo od nich
převzali staří Řekové, kteří přidali samohlásky.11 Svébytné písmo vymysleli na ostrově
Kréta (tzv. lineární písmo alfa a lineární písmo beta).12 Přes národ Etrusků (Tusků)
a jejich písmo se dostáváme konečně do starého Říma. Jeden z kmenů Italiků Latinové
osídlil ústí řeky, která byla později nazvána podle II. římského císaře Tiberia. Jejich
jazyk latina se stal univerzálním jazykem vzdělaného středověku, jakýmsi tehdejším
esperantem.13
Závěrem se dostáváme na území Mesoameriky. V roce 2009 jsem měl možnost
navštívit stát Peru v Jižní Americe. Inkové používali tzv. kipu (quipu), což bylo „uzlové
písmo.“ Dnes se většinou mluví o pouhých hospodářských záznamech.14 Stejně tak
návštěva Mexika (2011) byla fantastická. Měl jsem možnost zhlédnout slavná mayská
města v džungli, Palenque (proslulý Chrám nápisů) a Chichen Itzá. Jak Mayové, žijící
především na mexickém poloostrově Yucatán, a Aztékové, žijící v centrálním Mexiku
(na tzv. náhorní rovině zvané Meseta), používali písmo v podobě vlastních hieroglyfů.15
Krátký exkurz do středověku
Začněme písmem Velké Moravy, hlaholicí a cyrilicí. Písmo bylo kombinací jazyků
kolem Černého moře, dále hebrejštiny a řečtiny.16 Poměrně dlouhou vedle sebe zde
existovaly staroslověnština a latina.17 Naši sousedé Germáni používali tzv. runy.18
Již nepoužívali k záznamům hliněné tabulky, papyrus. Ten nahradil v evropských
zemích pergamen (tzv. diftera).19
Knihám se začalo říkat kodex. Na svitky se psalo málo, s výjimkou hebrejských
knih. Knihy byly vzácné a stávaly se součástí kšaftů, kdy mezi ostatními odkázanými
statky byly i knihy. Mít velké množství knih pohromadě (knihovnu) se považovalo za
symbol bohatství. Jeden z církevních otců napsal: „Timeo lectorem unius libri“ (Bojím
se čtenáře jedné knihy). Podobně jako Lucius Annaeus Seneca ve starověku napsal:
„Kniha je základem poznání, učitelem věků, vládcem království ducha.“20 Knihy
vázané v kůži a skvostně iluminované („ilustrované“) mnohdy přivázané za řetěz
ke stolu byly uměleckými díly své doby (u nás např. Kodex vyšehradský).21

Zrození evropských knihoven kolem r. 540 je spojeno s mnichem Flaviem Magnem
Aureliem Cassiodorem, který v italském klášteře Vivarium (v Kalábrii) zadal
mnichům sbírat knihy a umisťovat je do tamější knihovny. Další knihovny byly založeny
ve známém benediktýnském klášteře Monte Cassino a v Římě. Knihovny byly
založeny i ve Franské říši (pod vedením Karla Velikého) a rovněž na Britských (Cínových)
ostrovech.22
Knihovny „světské“ začaly rovněž vznikat spolu s prvními univerzitami v 11. stol.
Vznik univerzit jako např. v Padově, Bologni či Sorbonny v Paříži znamenal oživení
věd v širokém měřítku.23
Od 13. stol. začíná stoupat zájem panovníků a nejvyšší šlechty o knihovny a literaturu
všeobecně. Knihovna se podobně jako umělecká sbírka stala součástí jejich
rezidence. Slavný renesanční spisovatel Francesco Petrarca napsal: „Knihy mají být
nářadím, které by zdobilo dům, nemají být cenným zbožím, nýbrž mají být potravou,
která živí ducha.“24
Vynález knihtisku patří určitě k nejvýraznějším přeměnám tehdejšího světa.
Proběhl v druhé pol. 15. stol. Tištěná kniha bude od této chvíle doprovázet lidstvo
v jeho touze po vzdělání. Francouzský romanopisec označil vynález za jednu z největších
událostí dějin – za matku všech revolucí. Za vynálezce knihtisku je považován
Johannes Gutenberg, narozený r. 1397 v Mohuči.25
Asi nejkrásnějším způsobem popsal středověkou knihovnu slavný italský semiológ,
literární kritik a publicista, prof. na univerzitě v Bologni Umberto Eco ve své
knižní prvotině Jméno růže (Tajemství smrti za klášterní zdí). „Ve skriptóriu je zima,
bolí ma palec. Nechávám tento spis neviem, komu ani neviem o čom: stat rosa pristina
nomine, nomina nuda tenemus!“26
Krajská pardubická knihovna a mých 10 000 knih
Dodnes si pamatuji, kdy jsem vstoupil poprvé do pardubické knihovny. Bylo mi
tehdy krásných patnáct. Důvod, proč jsem se stal čtenářem knihovny, byl prostý.
Doma jsem přečetl všechny knihy a školní knihovna mě přestala uspokojovat ve své
nabídce. Tady se přede mnou otevřel doslova nový svět. Byl to po mě svátek, když
jsem vždy v pátek zamířil do pardubického „stánku Múz“ a vypůjčil si na týden novou
knihu. Tu jsem přes týden přečetl a už se těšil, až si domů přinesu zase něco
nového. Pamatuji si rovněž na papírovou kartičku (skládanku), kde jsem měl zapsané
vypůjčené knihy i časopisy. Průkazka se stala pro mě stejně důležitým dokumentem
jako občanka, kterou jsem dostal ve stejném roce.
Díky knihovně jsem mohl prožívat dobrodružství s mými oblíbenými autory
a jejich hlavními hrdiny. Tak jsem se zamiloval do knihy Eduarda Štorcha (původně
brněnského učitele) Lovci mamutů. Toužil jsem se stát Mamutíkem nebo Kopčemem.
27 S Posledním Mohykánem od J. F. Coopera jsem se proháněl v Severní Americe
a stál chvíli na straně Huronů nebo Delavárů.28 S Karlem Mayem jsem „procestoval“
celou Ameriku a Orient. Poklad na Stříbrném jezeře mám dosud ve své knihovně jako
„poklad“.29
Stal jsem se „divochem“ podle románu Ernesta Thompsona Setona Dva divoši
(o dobrodružství dvou chlapců, kteří žili jako indiáni, a o tom, co všechno se naučili).
30 Motto této knihy jsem měl napsané nad svým pracovním stolem „Protože jsem
poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít!“
Byly to dále romány francouzského romanopisce Julese Verna, se kterými jsem prožíval
nevšední dobrodružství. Jeho Pět neděl v balónu mě uchvátilo.31 Verne byli spolu
s Mayem autoři, kteří mě vedli k lásce k cestování a „objevování“ dosud neznámých
území. Tady někde se probudil i můj zeměpisný gen a pozdější studium geografie
na univerzitě.
Nesmím zapomenout na „českého J. Verna“ rodáka z Přelouče Františka Flose
a jeho nádhernou knihu Lovci kožešin.32 Jako kluci jsme trávili většinu svého dětství
a částečně mládí na březích naší „polabské Amazonky“, Labe. Ztotožňoval jsem se
s Tomem Sawyerem od dalšího mého oblíbeného autora Marka Twaina.33 Labe se
změnilo v mých představách v Mississippi a dědova loďka se stala prámem, plujícím
vstříc novým dobrodružstvím. Knihy svého dětství ukončím svým nejoblíbenějším
autorem Jackem Londonem. Z jeho knih „voněly“ dálky zlaté horečky a Aljašky. Bílý
tesák a Volání divočiny byly moje vůbec nejoblíbenější knihy.34 Díky Londonovi jsem
začal nesměle psát. Přiznám se, že jsem jeho povídky tak trochu kopíroval, než jsem
se vydal po vlastní cestě. Píši stále, dodnes. Nedávno to byla 1100. napsaná povídka!
A Pegas, božský kůň spisovatelských nápadů, mě „kope“ obrazně řečeno novými nápady
do hlavy. Dovolím zde ocitovat poslední odstavec jeho povídky Volání divočiny,
kterou jsem považoval za nedostižný vzor: „Není však pokaždé sám. Když nastupují
dlouhé zimní měsíce a vlci táhnou za potravou do níže položených údolí, tu je ho
vidět, jak v bledém měsíčním světle nebo v trhavém třpytu polární záře běží v čele
smečky, jak ve skoku vyniká nad své druhy obrovskou postavou, mocné hrdlo mu zní,
zpívající píseň pravěkého světa, píseň, jež je hymnou štvoucí smečky.“35
Narodil jsem se pouhých šest let poté, co byla pardubická knihovna přemístěna
do dnešních prostorů (1. 9. 1960), na Pernštýnské náměstí čp. 77, kde dříve za
Pernštejnů sídlili úředníci.36 Ovšem „prehistorie“ pardubické knihovny sahá až do
roku 1897, kdy „vzdělávací odbor“ navrhl vznik tzv. Lidové knihovny v Pardubicích.
Prvním vchodem do knihovny byl zadní trakt budovy radnice na dnešním Wernerově
nábřeží u Pernštýnského kanálu. V roce 1907 (oslava deseti let svého trvání) měla
knihovna již 7 271 vypůjčovatelů a 7 760 děl. V roce 1907 se knihovna přestěhovala
do domu č. 37 na Zeleném předměstí. Další stěhování nastalo uprostřed Velké války
(1916), kdy byly knihy přemístěny do čp. 105 v ul. Na Hrádku.37

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2023