Z HISTORIE VELKÉ PARDUBICKÉ - 0. část

Vznik střediska The British Council v Pardubicích
Prvotní zásluha patří bezesporu mé ženě Aleně. V osmdesátých letech učila na
pardubickém gymnáziu tělocvik a angličtinu. Někdy v polovině osmdesátých let
se dozvěděla o akci, kterou pořádá Britská rada v Praze pro československé učitele
angličtiny ve Velkém Meziříčí a na poznávací akci se se svojí nejlepší kamarádkou
ze studií Markétou, která učila na gymnáziu v Rumburku, přihlásily.
Tady musím udělat odbočku pro vysvětlení, co je Britská rada (v originálu The
British Council). Je to kulturně společenská a vzdělávací instituce působící ve Velké
Británii a mnoha zemích světa. Podporuje výuku angličtiny a zároveň pracuje
Ing. arch. Miroslav Petráň, Pardubice:
Z HISTORIE VELKÉ PARDUBICKÉ
na propagaci britské kultury a Velké Británie samotné. Střediska v zahraničí bývají
propojená s britskými ambasádami a jejich ředitelé plní zároveň funkci kulturních
atašé v těch zemích, kde jsou aktivní. Stejné to je i v Praze.
Vzdělávací akce se zúčastnilo kolem stovky československých učitelů. Na závěr
uspořádali tehdejší ředitel Britské rady Jim Potts se svou manželkou velkorysý raut.
Jak bývá obecně při takových příležitostech zvykem, přítomní si nechtěli nechat ujít
skvělé jídlo a Alena s Markétou si všimly, že hostitelé zůstali osamoceni. Nechaly si
ujít pro tuto chvíli příležitost k jídlu a šly za nimi, aby jim za celou akci vyjádřily své
díky a spokojenost. Dostalo se jim podrobnějších informací o příštích akcích Britské
rady a Alena tím vlastně nastartovala naše dlouholeté blízké vztahy s britským velvyslanectvím
na Malé Straně. Tyto vztahy ještě podtrhla tím, že na jednu ze svých
příštích návštěv přivedla na Britskou radu celou třídu pardubického gymnázia. Bylo
jí řečeno, že byli prvním takovým kolektivem v republice za komunistů, a protože to
v té době ještě mohlo mít nepříjemné důsledky, dostalo se jí ještě větší pozornosti
manželů Potttsových. Já jsem je pozval na dostihy, na Velkou pardubickou přijeli,
vzniklo z toho osobní přátelství a párkrát jsme si ještě návštěvu vyměnili. Jim Potts
byl ale koncem roku 1988 povolán k vyšší funkci na vedení Britské rady v Londýně.
Dostalo se nám cti být hosty na jeho rozlučkové párty U Fleků, kde nás seznámil
s nově jmenovaným britským velvyslancem panem Lawrencem O’Keefem. I s ním
náš vztah posléze také díky dostihům přešel do osobního přátelství, ale to už se netýká
Britské rady.
Díky předchozím vztahům jsme byli zváni na různé akce britského velvyslanectví.
Jednou z nejvíce navštěvovaných bývala až do loňska v červnu oslava narozenin
královny. Ona je má sice jindy, ale tradičně se v Praze i jinde konají v červnu, protože
je to v zahradě velvyslanectví a většinou v té době bývá nejstabilnější hezké počasí
a obvykle neprší. Už nevím, zda to bylo v roce 1991, nebo 92, ale už v Praze působil
nový ředitel Britské rady Bill Jefferson. S ním jsme se do té doby nesetkali. Před
návštěvou velvyslanectví jsem se dočetl, že Britská rada otevírá po republice nová
střediska a jako příklad byla uvedena Banská Bystrica. Shodou okolností jsme na
oslavě byli představeni Paulu de Quincymu, zástupci ředitele Britské rady. Byl moc
příjemný, a tak mi to nedalo a zeptal jsem se ho, proč zřizují středisko v Banské
Bystrici, a ne v Pardubicích, které se svými dostihy mají k Velké Británii daleko blíž.
Při slově dostihy zpozorněl a řekl, že přivede svého šéfa Billa Jeffersona, protože
ten má dostihy a sázky rád. Tak se také stalo a pokračovali jsme v řešení možnosti
zřízení pobočky BC v Pardubicích. Bill nám řekl, že když seženeme vhodné prostory
v centru města, v majetku města a s přijatelným nájmem, budou o tom přinejmenším
uvažovat.
Následně jsem o tom informoval při jednání městské rady, a to vedlo k nabídce
asi tří možných prostor. Bill Jefferson a Paul de Quincy přijeli, posoudili možnosti
a rozhodli, že nejvhodnější by byly prostory v dnešním Spolkovém domě. Sdělili nám,
že to postoupí k rozhodnutí do Londýna, kolik bude ještě možno středisek v Československu
zřídit a zda za podmínek, které jim Rada města Pardubic dala, mohou být 

Pardubice mezi nimi. Po několika týdnech přijeli do Pardubic na dostihy, ubytovali
se jako vždy předtím i poté v hotelu 100 a pozvali mne a Alenu na večeři. Bylo to
v malém salonku U bílého koníčka a tam mi Bill Jefferson řekl: „Mám pro tebe dobrou
zprávu. Britská rada zřídí středisko v Pardubicích, ale má to jednu podmínku. Tvoje
žena bude jeho ředitelkou.“ Zeptal se, zda bych mohl zařídit drobné stavební úpravy,
podlahy, nátěry, vymalování a další, nábytek že dodají sami. Dále to pokračovalo tím,
že jsem všechno potřebné zajistil a následně došlo ke slavnostnímu otevření. Umístění
střediska Britské rady pak spolu s dalšími souběžnými aktivitami vedlo ke vzniku
Spolkového domu a jednou z příčin byly vlastně dostihy. Původně mělo toto středisko
fungovat tak tři až čtyři roky. Nakonec to bylo téměř deset let a na závěr byli Britové
tak velkorysí, že přenechali všechno vybavení včetně rozsáhlé knihovny městu Pardubice
i se značkou Britské rady a právem pokračovat v její činnosti.
Kontakty a akce na britském velvyslanectví – návštěva prince Charlese
a princezny Diany
Navázání na pražskou Britskou radu vedlo k naší časté účasti na akcích pořádaných
britským velvyslanectvím a také k našemu osobnímu přátelství s velvyslancem
Velké Británie Lawrencem O’Keefem a jeho francouzskou manželkou Suzanne. To
bylo ještě za starého režimu. V letech 1988 a 89 jsme tak mohli poznat mnoho lidí,
kteří byli navázáni na Velkou Británii a britskou kulturu. Byl to například překladatel,
a poté první pražský primátor Jaroslav Kořán, překladatel děl Williama Shakespeara
profesor Martin Hilský a další, zejména překladatelka Dicka Francise MUDr.
Jaroslava Moserová Davidová, která se později vlastně díky našim kontaktům stala
senátorkou za Pardubice. O’Keefovi byli mj. dvakrát inkognito na Velké pardubické
a také u nás doma. Užívali si fakt, že nikdo nevěděl, kým jsou. Dokonce se domnívám,
že to nevěděla ani StB, vůbec jsem nezaregistroval ani náznak toho, že by je někdo
sledoval. Z akcí na velvyslanectví si pamatuji nejvíce setkání, konané asi čtrnáct dnů
před 17. listopadem. Mělo zajímavou a řekl bych, že i trochu nervózní atmosféru,
zejména Jaroslav Kořán, který byl tak napůl disident, mi říkal, že má pocit, že se
v Praze něco chystá a ono se to vyplnilo. V následujícím období to zase bylo na akcích
velvyslanectví o to hezčí. Měli jsme tu čest poznat naše britské letce RAF v čele
s generálem Františkem Fajtlem a jeho paní, na narozeniny královny chodil i Václav
Havel a mnoho dalších tehdejších vládních a veřejných činitelů. Naše přátelství s rodinou
pana velvyslance pokračovalo. Pro nás mělo dva nečekané vrcholy. Jednou se
nás velvyslanec zeptal, zda známe spisovatelku P. D. Jamesovou a zda bychom přijali
pozvání na večeři s ní. My jsme s nadšením přijali, protože jsme její knihy rádi četli
a domnívali jsme se, že nás na večeři bude více. Jak jsme byli překvapeni, že večeře
měla zcela soukromý formát a že jsme tam byli jen čtyři – pan O’Keefe, paní Jamesová
a my. Byl to velmi příjemný večer, kdy jsme probírali i soukromé věci a dozvěděli
jsme se spoustu zajímavého z jejího života, a i o pozadí jejího psaní.
To ale nebylo nic proti překvapení, kdy jsme byli pozváni na večeři na velvyslanectví
u příležitosti návštěvy prince Charlese a princezny Diany v Československu
6.–10. května roku 1991. Nedovedli jsem si příliš představit, jak to bude probíhat.
Nechali jsme připravit perníkové chaloupky speciálně zdobené jako dárek pro malé
prince Williama a Harryho a pro prince Charlese (dnešního krále Karla III) jsem měl
videozáznam Velké pardubické. Českých hostů bylo asi kolem 16. Byli mezi nimi
paní Diane Sternberg z Častolovic, ministr kultury ČR Milan Lukeš, profesor Martin
Hilský, Karel Schwarzenberg, architekt Špička, z Česka nás bylo asi 16. Nejprve si
čeští hosté stoupli do řady a princ Charles se u každého z nás zastavil, my jsme se
představili a řekli pár vět, on přijal dárek. Zároveň prohodil s každým několik vět.
Na moje vysvětlení k Velké pardubické mi řekl doslova: „Já tady pořád slyším Velká
pardubická, Velká pardubická. Asi se na ni budu muset přijet podívat.“ Téměř to tak
napůl slíbil. O 17 let později v roce 2008 jeho slib vlastně zástupně splnila jeho sestra
princezna Anna. Při večeři jsme oba byli poctěni tím, že Alena seděla u stolu, princ
Charles vedle ní, z druhé strany byl pan profesor Hilský a já u stolu vedle princezny
Diany. Pro mou ženu Alenu to mělo další specifický význam. Měla s sebou knihu
fotografií o jejich svatbě a nejdřív se zeptala šéfa britského protokolu, zda by mohla
princeznu požádat o věnování. To jím bylo kategoricky odmítnuto, a tak ji nechala
ve skříni. Po večeři následovala volnější část a konverzace. Všichni se vrhli k Charlesovi
a Diana zůstala sama. Toho jsme využili my a díky jejímu přátelskému přístupu
jsme ji měli asi tři čtvrti hodiny jen pro sebe. Seděli jsme na gauči, Alena se jí zmínila
o zákazu šéfa protokolu a ona s překvapením řekla: „Ona je nějaká kniha o naší
svatbě? Hned ji, prosím, přineste.“ Potom jsme si knihu spolu prohlíželi stejně, jako
si s přáteli prohlížíme rodinné fotografie a my jsme tak měli jejich svatbu s jejím
komentářem, takže jsme se dozvěděli něco navíc i o dalších svatebních hostech. Byla
nesmírně vtipná, a nakonec protokol porušila a věnování do knihy napsala. Nevím,
kolik lidí takové věnování má, ale myslím, že se dají spočítat na prstech jedné ruky.
Ptali jsme se jí, co jí pomáhá překonat takový náročný a protokolem svázaný život
a ona bez váhání řekla: „Moji kluci, jsou to moje sluníčka.“ Povídali jsme si i o mnoha
dalších věcech, a já jsem asi po dvou měsících dostal oficiální poděkování za dar
(perník) od její dvorní dámy. Mohu říci, že pro nás oba bylo toto setkání jednou z nejhezčích
chvil, které jsme v životě zažili.
Tato vložená část má zcela jiný původ, přímo s dostihy nesouvisí, ale ze souvislostí
je patrné, jak krásně do sebe aktivity zapadají.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2023