NÁLETY NA PARDUBICE

První útoky provádělo vesměs britské letectvo vycvičené na noční bombardování.
Později bombardovali Američané. Ti bombardovali ve dne. Američané létali ze
severní Afriky, ale když byla získána jižní Itálie, přesunuli základny tam. Tím se jim
zkrátila trasa a mohli létat až nad naše území. Většina útoků šla proto z jihu, a tak to
bylo v roce 1944 až do konce války.
Tím, že se zkrátila trasa doletu, mohly mít bombardéry doprovodné stíhací letectvo.
V roce 1944 byly již k dispozici výkonné stíhačky Mustang a Leightning, které
měly přídavné nádrže, a proto byly schopny s bombardéry doletět až nad cíl. Nejvíce
byl bombardován Most – 17x, Pardubice – 3x, Kolín – 4x a další města. Podle německé
zpravodajské příručky byla rafinerie v Pardubicích největší a nejvýkonnější
v ČSR, pak následovala Bratislava.
V té době panovaly obavy z útoku na Semtín. Není však znám žádný útok na
muniční továrny, snad proto, že byly drobné a nálet na ně by neměl žádný nebo malý
efekt. Že by měli letci obavy z velkých výbuchů, nepřipadá v úvahu, k dispozici měli
bomby se zpětným zapalováním.
První nálet na Pardubice byl 22. července 1944. Podrobnosti o náletu byly zjištěny
až v roce 1974 z historického archivu anglického letectva. Létala sem anglická
dvoumotorová letadla značky Wellington (jeden spadl u Semína). V akci nad cílem
jich bylo 49, navíc tam bylo 16 čtyřmotorových Liberátorů – to byly americké stroje
a 5 Halifaxů, to byly čtyřmotorové anglické bombardéry, které nesly osvětlovací
bomby na padácích, tzv. stromečky.
Postup bombardování – jak má probíhat:
a) První letadlo vyhledá cíl pomocí speciálních přístrojů (i z mraků, v mlze, v noci)
a označí jej několika osvětlovacími bombami – na padácích, tzv. stromečky.
b) Za ním přiletí další skupina a ta vyhází další světla v širším okruhu.
c) Do toho širšího okruhu pak bombardéry bez zaměřování shazují bomby.
Při prvním náletu na Pardubice, který byl v noci, světla (od prvního letadla) předčasně
zhasla. Druhá skupina – patrně skupina čtyř Halifaxů, která měla vyhodit druhou
sérii cílových bomb (osvětlovacích), je vyhodila špatně, na druhý konec města
nad Pracovnu, Židov a vilovou čtvrť a bombardéry to tam nasypaly. K této nepřesnosti
došlo patrně z posunutí časového sledu. Následky tohoto náletu byly tragické, zahynulo
mnoho civilních obyvatel. Na Pernštýnském náměstí byl veřejný hromadný pohřeb
a veliká tryzna. Děti byly posílány na venkov, dospělí si brali na tuto příležitost
dovolenou. Město bylo napůl vylidněno.
Druhý útok byl 24. srpna 1944 – cílem byla rafinerie a letiště. Byly to dva samostatné
útoky, které provedly dva samostatné letecké útvary. Týž den byl napaden Kolín.
Celkem tehdy odstartovalo z jižní Itálie z různých základen 410 čtyřmotorových bombardérů
a jako doprovod 313 stíhaček. Podle amerického archivu letectva letadla postupně
startovala kolem sedmé hodiny a let jim trval asi 5 hodin, stíhačky odlétaly
se zpožděním asi o dvě hodiny (jsou rychlejší). Trasa letu z jižní Itálie byla Terst,
šikmo přes Jaderské moře, Linec, Jindřichohradecko, Jihlavu, Havlíčkův Brod, Chrudim
a Pardubice. Stíhačky dohonily bombardéry, když tyto přelétly moře a dostaly
se k Terstu nad pevninu. Potom letěly společně až nad cíl. Bombardéry byly členěny
na svazy. Svaz byl členěn do čtyř bombardovacích skupin. Každá skupina měla až
28 strojů. Při tomto bombardování bylo bombardováno „vizuálně“, neznačkovalo se.
Vzdálenosti mezi skupinami byly po jedné minutě. První vlna házela ve 12.18, druhá
ve 12.19 atd. Skupiny byly od sebe vzdáleny cca 4,5 km. Když první skupina odhazovala
bomby v Pardubicích, byla druhá mezi Dražkovicemi a Mikulovicemi, třetí nad
Chrudimí a čtvrtá nad obcí Slatiňany.
První i druhá vlna zasáhly přesně cíl rafinerie. Třetí vlna cíl netrefila, vzala od
jihu k severu pás který zasáhl cukrovar (dnes nové nádraží), a přehodila bomby přes
Labe až do rosického nádraží. Čtvrtá vlna to vzala dalších 500 m k východu a brala
Skřivánek, přes staré nádraží, Nerudovu, Jungmannovu, Palackého ulice, a ještě za
Labe k Polabinám. Bomby o váze 500 liber (tj. 250 kg) byly házeny pomocí automatického
pilota, to zn., že pilot nastavil rychlost, výšku a směr a nemusel pak zasahovat
do řízení.
Po odhozu bomb přelétly bombardéry k severu a někde nad Semtínem se točily
širokým obloukem a asi v prostoru Valů nalétávaly jižním směrem na stejnou trasu
zpět na Terst.
Při náletu vyhořel cukrovar. Byla v něm celá úroda máku a nějaké obilí. Podlaha
byla nasáklá cukrem. Vše dobře hořelo. Bylo zničeno nádraží a spousta domů kolem
cílů – značná část Svítkova, Čívic, dále také u Semtína a Rybitví. Rafinerie byla zničena
do té míry, že až do konce války nebyla schopna obnovené výroby. Co se podařilo
do konce roku 1944 v malém rozsahu uvést do chodu, bylo opět zničeno dalším
náletem v prosinci 1944.
Z letiště k boji proti bombardérům neodstartovaly žádné stíhačky. Při poplachu
pardubické stíhačky vždy odlétaly pryč. Letiště mělo převážně výcvikový charakter.“
V přednášce je uvedeno mnoho dalších údajů o počtech a značkách bombardérů,
stíhaček a také místa jejich havárií. To vše by se do tohoto článku nevešlo. Originál
přednášky je proto uložen v knihovně Klubu přátel Pardubicka a kdo by měl zájem,
může si na místě doplnit informace.
Ve spolupráci s panem Bohumilem Kalouskem zapsala Miloslava Bičíková.