Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Hradcem Králové k soutoku Orlice s Labem
Gočárova tř. – Hučák – Jiráskovy sady – Velké nám. – Eliščino nábř. Délka trasy 6 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 13:54, 15:27h ČD. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Stavební vývoj Pardubic
Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce. Vstup zdarma.
typ akce: Hovory o Pardubicku
Letohrad - Kopečková pouť
Letohrad - zřic. hradu Kyšperk - Kopeček - Pustiny -Písečná u Rybníčka - Vakdštejn - Přírodní park Orlice - Letohrad Kopečková pouť. Délka trasy 14 / 7 km. Odjezd 7:07 h. ČD, návrat 14/15:03/16:00 ČD. Ved: A. Milatová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Žili mezi námi - za Zdeňkem Škarvadou
Brigádní generál Zdeněk Škarvada se narodil
8. 11. 1917 v Olešnici (Morava) a jeho životní dráha
protkla i pardubické letiště. Protože jsme se dlouhá
léta přátelili, je mojí povinností na něho vzpomenout
i na těchto stránkách. Po absolvování prostějovského leteckého učiliště se v druhé polovině 30. let ocitl i v Pardubicích, kde sloužil jako stíhač u jedné z letek na už pověstných letounech Avia 435. Před lety jsme spolu navštívili v Heřmanově Městci pole (obr.), na nichž měl hrabě Kinský soukromé letiště a kde v květnové mobilizaci 1938 působily pardubické stíhací letky. Ukazoval mi, jak byly stroje ukryty v lesíku a kde byla technika, dílny aj., ale i to, že letci bydleli v klášteře, kde byly jeptišky. Vzpomínal také na mjr. Alexandra Hesse – velitele letiště – a jeho procítěný projev v tragickém 15. 3. 1939. Mjr. Hess litoval, že se nedá nic dělat, ale věřil, že se jako letci sejdou jinde, kde už to nebude mít nepřítel tak jednoduché. Když Zdeněk Škarvada létal u čs. 310. stíhací perutě v Anglii, pak se tam setkal s více než polovinou pardubických letců i mjr. Hessem.
Zd. Škarvada se hned po okupaci rozhodl jít do odboje a už v Polsku vstoupil jako letec do polského letectva. Tak se spřátelil s pozdějším stíhacím esem Josefem Františkem. I stalo se, že v průběhu války museli ustupovat a přistáli kdesi na východě Polska. Zdeněk měl letoun poškozený a neschopný dalšího letu. Josef František ho nenechal na holičkách a tak Zdeněk si sedl rozkročmo na trup a držel se vzpěr křídla (byl to hornoplošník). I takto se oba dostali z dosahu nepřítele. Posléze skončili v sovětské internaci a po všelijakých zajímavých a nepříjemných momentech pak dokonce přes Indii až do Anglie k čs. letectvu. U 310. peruti – jak mi vyprávěl – byl ve svém volnu jednou na letišti a tam byly nachystány pohotovostní spitfairy MK VB. Kolega jednoho z nich ho žádal o pomoc. Měl nastoupit dovolenou ve Skotsku a do konce pohotovosti mu chybělo pár desítek minut. Navíc na letišti byl letoun, který do Skotska letěl, jinak vlakem to tam bylo 24 hodin cesty. A chtěl s ním letět. Zd. Škarvada mu vyhověl a pohotovost převzal. Netrvalo dlouho, měli poplach a šli do vzduchu. Tam pilot zjistil, že motor letadla není v pořádku. Nahlásil to veliteli a ten mu nařídil, ať se vrátí. Avšak motor začal zlobit a nakonec přestal fungovat. Jak Zdeněk vypravoval, musel z letadla vyskočit, ale protože to byl urostlý muž, tak se nemohl z letadla dostat ven. Konečně se mu to podařilo, ale bylo to na poslední chvíli. Jen co se padák otevřel, dopadl na hladinu moře. Stalo se tak 4.2.1942. V chladné vodě brzy přišel o vědomí a když se probral, konstatoval, že je v německých rukách… Zbytek války pak prožil jako válečný zajatec a nebylo to nic příjemného, mnohdy šlo o život. Válka skončila a Zd. Škarvada se vrátil domů. Sloužil dál u letectva, ale v roce 1948 se vše změnilo. Viděl, co se děje a také byl z armády vyhozen. Kupodivu zhodnotil situaci tak, že se přihlásil do ostravských dolů a fáral. Vyprávěl, že s partou havířů navázal kamarádské kontakty a zapadl mezi ně. Stalo se však, že StB měla zájem na další persekuci a přišla si pro něj na šachtu. Tam však silně narazila na havíře. Ti prostě kolegu nedali a důrazně varovali, že pokud chtějí mít na šachtě stávku, tak nechť pokračují. Od té doby měl Zdeněk z této strany klid.
Snad bude jistě zajímavé, že letci, kteří se zachránili pomocí padáku a spadli do moře, měli svůj klub. Od výrobce padáků dostali i malého bource morušového ve zlatě. Za Zd. Škarvadou jezdili i spoluzajatci, s nimiž se seznámil v lágrech a naopak on i za nimi. Vzpomínal na Skota, který byl geniálním navigátorem a jak s ním jezdil tady po vlastech českých. Také nikdy nesměl chybět v Otaslavicích, rodišti Josefa Františka, svého kamaráda, když tam byly nějaké slavnosti a vzpomínkové akce. I do Pardubic rád zajížděl. Až období po roce 1989 bylo pro něho obdobím klidu a i ocenění. Získal hodnost i uznání, na pražském Hradě i vyznamenání z rukou prezidenta V. Klause.
