KDYŽ LÉTAL JAN KAŠPAR

Úderem deváté na věžních hodinách Zelené brány se dali všichni na pochod, aby vzdali hodl hostitelskému městu. Pochodovali městem po stejné cestě, po které sedm let chodili do reálky. Město se za tu dobu změnilo. Zanikl most a příkop před Zelenou bránou, která sama se zkrášlila novým vyhlídkovým ochozem. Na Pernštýnském náměstí, před radnicí se průvod zastavil a shromážděné z balkonu radnice jménem města pozdravil starosta, rovněž absolvent reálky inž. J. Prokop. Průvod se poté ubíral dále Klášterní ulicí, kolem míst pověstných trhů školních učebnic a potřeb a zastavil se před budovou reálky. Před vstupem do ní se všichni zapsali do pamětní knihy a jednotlivě i ve skupinách se nechali zvěčnit na fotogra? ích všudypřítomného fotografa Josefa Deyla. Za zvuků Bendlova chorálu „Českému národu“ vstupovali do reálky, aby si zde prohlédli místa svých studií a zavzpomínali. Setkali se zde se svými bývalými profesory, někteří posvačili chutný párek u školníka J. Pavelky, jiní zase usedli do svých tříd a lavic. „Tady v přízemí, v levém křídle budovy, ve třídě, v lavici u okna, s výhledem na Tříslo, k Chrudimce, tady jsem seděl!“, ukazoval J. Kašpar (dnešní sál Jana Kašpara v Krajském úřadě). Po prohlídce reálky se všichni odebrali k družné zábavě a k obědu do hotelu Střebský a do Donátovy restaurace na Veselce. Někteří se vydali na vzdálenější procházku, přes most, po pravém břehu Chrudimky, kolem Matičního jezera na Vinici, kde strávili ve výletní restauraci při koncertě Schlemmrovy kapely celé odpoledne. Na pozdní odpoledne pozval Kašpar všechny účastníky sjezdu na letiště, aby jim spolu s Eugenem Čihákem předvedl své aeroplány na zemi a ve vzduchu. Na letišti bylo vše připraveno mechanikem F. Novotným. Ke každému aeroplánu Kašpar i Čihák podali příslušný výklad a zodpověděli všechny dotazy. Otázek na aviatiky bylo mnoho, zvláště k nově postavenému, ale nezalétanému dvojplošníku a k Čihákově rychlému Rapidu. Daleko přesvědčivější a zajímavější byly ukázky letů aviatiků. Nejprve vzlétl Kašpar a za ním Čihák. Létali jednotlivě, v dvojicích, za sebou i proti sobě, kroužili a opisovali osmičky, stoupali do velkých výšek a ve spirálách se spouštěli a jednotlivě přistávali. Jako vždy v minulosti i dnes sklidili oba bouřlivé ovace. Po přistání nabídli oba aviatici účastníkům sjezdu místo ve svých aeroplánech a svezení. Nikdo si však nedodal odvahy sednout si před aviatika a nechat se jím vynést nad letiště. Zůstalo jen při pojíždění po letišti a vožení několika odvážlivců po zemi. Ale i tak byli všichni exhibicí pardubických aviatiků nadšení a rozcházeli se spokojeni s ojedinělým zážitkem dnešního dne. První den sjezdu abiturientů reálky skončil v městském divadle při slavnostním představení Vrchlického „Noci na Karlštejně“. V druhý den oslav katecheta Teplý odsloužil v klášterním kostele slavnostní Requiem za zemřelé studenty a po něm následoval hromadný výlet na Kunětickou horu. Po polních cestách Polabin, stejně tak, jak tomu bylo za mlada při školních výletech, šli od Labského mostu, kolem občanské plovárny, mezi lukami podél Labe. Červenohnědé vody Labe tu stále plynou tiše, skoro až nepozorovaně, uprostřed zářezů břehů vroubených vrbami, topoly a staletými duby. Jdou úzkou pěšinkou, v úrovni mohutného Červinkova topolu, uhýbající na Kašparovy louky, kde ještě nedávno Kašpar s truhlářem Svobodou hledali vhodnou vrbu na vrtuli. Procházejí dále cestami mezi posečenými poli, směrem do Brozan, Rábů a dále k borovým lesům na úpatí Kunětické hory. Vzadu za sebou nechávají město se svou tepnou životního shonu, s komíny továren v prostoru letiště, jejichž neustálý dým ukazuje na prosperitu průmyslu a města. Vzadu ze zelené kulisy stromoví Polabin vystupuje malebný pernštýnský zámek, skrytý za bělavou zdí a za zámeckými valy. Nad celým panoramatem se tyčí Zelená brána spolu se štíhlou věží děkanského kostela a věžičkami městské radnice. Před nimi z modravého podkladu borových lesů se nad obzor zvedá šedivá Kunětická hora, s jasnou červenou stříškou Kateřinské kaple, s charakteristickou hlavní věží a s obrysy někdejšího hradu. V podhůří v Kyselově hospodě končí jedna skupina žíznivých a hladovějících výletníků, zatímco druhá s Kašparem se od ní odděluje a vystupuje strmou cestou podél kamenolomu na Kunětickou horu a zde usedá v místech nejkrásnějšího výhledu do rodného kraje. V nádherné pohodě letního odpoledne až podvečera, rozsazeni po různých místech ssutin Kunětického hradu, prožívají zbytek dne ve vzpomínkách a rozjímání. Také Kašpar se spolužákem ze Svatojánské ulice učitelem K. Vitáskem se rozhovořil o svém životě, slávě a zklamáních: „Události posledních dnů vnášejí do mého života překážky, které nemohu jen tak lehce, jako dřív jsem činil, překonat. Neustále na mě doléhá smrt milovaného otce. Zůstalo zde velmi rozsáhlé hospodářství a starosti s ním. Mám odpovědnost vůči matce. To vše mi nedává být lhostejný, jako dosud k nebezpečí, které mi neustále při létání hrozí. Poslední havárie mě o tom předvědčila. Aviatika také již ztrácí původní charakter průkopnické práce. Nedá se to vše dělat na koleně. Veřejné lety již tolik nepřitahují obecenstvo. Diváci žádají více, větší vzrušení, více hazardu od aviatika. Pak spolehlivé letadlo již nelze vyrobit bez soustředění většího počtu řemeslníků a velkého kapitálu.“ V melancholii takového rozjímání Kašpar ani netuší, že dnešní vzlet aeroplánu u příležitosti sjezdu abiturientů byl vlastně jeho posledním vystoupením a rozloučením s veřejností, kterou tolik miloval a které toho na poli nové techniky ukázal.