Zprávy KPP

Roku 2019 proběhl v chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích nedestruktivní průzkum pernštejnsko-piastovské hrobky, jejíž uměleckou korunou je kenotaf Vojtěcha z Pernštejna. Ten se stal roku 1834 předmětem pozornosti při biskupské vizitaci 17. královéhradeckého biskupa Karla Borromejského Hanla, který namítal proti tomu, že kenotaf příliš omezuje prostor pro běžný liturgický „provoz“ u hlavního oltáře, před nímž byl umístěn Vojtěchovou vdovou Johankou z Vartenberka. Toto stanovisko bylo potvrzeno téhož roku písemně biskupskou konsistoří. Narazilo však na odpor nejen tehdejšího děkana J. Justa a Krajského úřadu, ale i pardubických občanů, vědomých si velmi dobře toho, že místo před hlavním oltářem je místem v chrámu nejčestnějším, jež si bez pochyby pan Vojtěch svými činy podporujícími rozvoj města zasloužil. Přibližně v této…

Páni z Pernštejna patřili ke starým moravských aristokratickým rodům, jejichž počátky sahaly až do 13. století. Profilovali se nejdříve jako lapkové a válečníci, později jako politikové, zastávající významné zemské funkce a úřady. Základy jejich majetkové a politické moci upevnil Vilém z Pernštejna (zemřel 1521), který spojil své pozoruhodné ekonomické aktivity nejen s politickou dráhou, ale též s mecenášstvím umění a stavební činností. Od roku 1490 do roku 1514 působil nepřetržitě ve funkci nejvyššího hofmistra království a výrazně ovlivňoval jagellonskou královskou politiku jako finančník. V době náboženských sporů zaujal tolerantní nadhled, jenž prof. Josef Válka pojmenoval „nadkonfesijním křesťanstvím.“

Opatovický kanál, dlouhý 32 kilometrů. Kanál byl postaven na přelomu 15. a 16. století z vůle Viléma z Pernštejna, který proslul jako jeden z nejvlivnějších a nejbohatších šlechticů a také jako jeden z prvních šlechtických velkopodnikatelů. Jedním z ústředních bodů jeho podnikání bylo rybnikářství. Na Pardubicku vznikla za jeho života rybniční soustava, která čítala více než 230 rybníků. Osou této soustavy na levém břehu Labe byl právě Opatovický kanál, který napájel vodou největší rybníky soustavy, především rybník Čeperka s rozlohou větší než 1 000 hektarů. Kanál začíná na Labi nedaleko Opatovic, kde je do něho prostřednictvím jezu svedena část labské vody. Pokračuje přes Opatovice, Čeperku a dále kolem obcí Staré Ždánice a Dolany k Bohdanči.

Znak zubří hlavy je v Pardubicích považován za symbol právě tak jako městský znak půlkoně. Spatřit jej můžeme na erbovních deskách Pernštejnů na budově dnešní Knihovny na Pernštýnském náměstí, nad severním portálem arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje a do třetice pak nad třetí branou pardubického zámku.

Přináším dvě fotografie restaurovaného hrobu rodiny Markalousovy vč. spisovatele Jaromíra Johna v Pardubičkách (proti hlavnímu vchodu do chrámu sv. Jiljí). Restaurovala ji pardubická kamenická firma Vamberská. Podle informací firmy byly polámané zlomky původních náhrobních nápisů předány do lapidária VČM v Pardubicích.

Srážka aut! V neděli 25. 7. před 12. hod. polední byl vyvolán na Masarykově třídě v Pardubicích značný rozruch. Seběhli se lidé k místu, kde se srazila dvě auta. Zástupce firmy Laurin a Klement jel autem ze Smilovy ulice, jiné auto firmy Telegrafia (předchůdce pozdější firmy Tesla Pardubice, která postavila své budovy na místě, které měla původně zabrané obuvnická firma O. Zeisel, poz. autora), jelo Masarykovou třídou. Obě auta do sebe vrazila boky. Jedoucí byli lehce zraněni a z nemocnice po ošetření propuštěni. Rovněž auta byla jen lehce poškozena.

František Přeučil (nar. 9.10.1907 v Praze) odsouzený v roce 1950 v nezákonném procesu s M. Horákovou a spol. na doživotí, přišel do Pardubic počátkem 30. let 20. století, kdy zde byl – on, vyučený krejčí – pověřen funkcí tajemníka Čs. živnostensko – obchodnické strany Středostavovské (dále jen ŽOS 1 ) a vedoucího redaktora hospodářsko – politického týdeníku této strany „Vpřed“ vycházejícího od roku 1926 do 1937 v Pardubicích (tiskl V. Vokolek). Redaktory byli před F. Přeučilem J. Černý a V. O. Svoboda, s nímž roku 1932 svedl F. Přeučil na stranách uvedeného týdeníku velký ideologický střet (viz dále).

Konec druhé světové války v květnu roku 1945 přinesl do pardubického okresu, tak jako do celého Československa, svobodu. Ve všech oblastech společnosti probíhaly rychlé změny. Ty se týkaly i médií – zanikaly zprofanované noviny, vycházející legálně během války, a naopak byly obnovovány tiskoviny, které lidé znali z dob před válkou a které musely v důsledku války ukončit svou činnost. Doba přála také vzniku zcela nových periodik.

Psal jsem o komunistickém odbojáři Ludvíkovi Tvardkovi. Proč se zmiňuji o něm? Tato žena ho má na svědomí. Ale od začátku: narozená 8.června 1922 v Nemošicích. Vychodila obecnou školu, tři třídy gymnázia v Pardubicích a dvouletou českou obchodní školu v Liberci. Domovsky byla příslušná do obce Drozdice. Zatím se zdá jako dobrá Češka, zatím. V lednu 1942 nastoupila jako úřednice v městské knihovně v Pardubicích, v polovině roku přeřazena do jejího německého oddělení. Byla zatčena 23. listopadu pardubickým gestapem. Byla vězněna v Pardubicích a v Terezíně, odtud převezena do Osvětimi a dalších táborů. Po osvobození se nevrátila do Pardubic, zotavovala se v nedalekém Kolíně. Zatčena byla 25. července 1945. Proč?

Měla jsem spolužáka Jindřicha Švandu. Měl mlýn v Ležákách. Od sestry syn se u něho učil mlynářským. Za války mu moc vypomáhal. Když jsem jela domů do Pusté Rybné, vždy byla u něj zastávka. Vyprala nebo vyžehlila jsem mu prádlo, na poli pomáhala nebo ve chlévě. Kde bylo potřeba.