Zprávy KPP

MOTTO: Kdo zmapuje svou minulost, kontroluje a řídí i svou budoucnost. Po zániku minulého režimu mohli bývalí vězni konečně bez nebezpečí na veřejnosti promluvit. Za totality byli postižení nejen věznění, ale i rodinní příslušníci. Jejich zážitky jsou neméně hrozné. I oni mají nám dnes co sdělit. Po únoru 48 jsou zahraniční důstojníci propouštěni z ozbrojených sil. Řadě z nich se daří prchnout letadlem na Západ. Na pardubickém letišti zůstává ještě bývalý příslušník 311. bombardovací perutě RAF škpt. Jaroslav Nýč známý tím, že nadává na Angličany. V onen osudný 22. dubna 1949 den měl můj otec, Václav Formánek, službu v řídící věži na letišti Letecké vojenské akademie v Pardubicích. Velitel letky škpt. Jaroslav Nýč informoval věž, že vydal rozkaz k odletu třiceti letadel Letecké akademie se starty v pětiminutových…

Dívám-li se na fotografi i Josefa Mísaře, vzpomenu si vždy na redakčního kolegu a vzácného člověka zvěčnělého p. Vlastimila Vokolka, který rozlišoval členy KSČ na komunardy (ti, co tomu upřímně věřili) a komunisty (ti, co z toho hmotně těžili). Mísař by podle tohoto dělení byl spíše komunardem… Josef Mísař se narodil 16. října 1898 v Pardubicích jako syn Fr. Mísaře a Anny rozené Horákové. Ač postižen tělesnou vadou, vyučil se zedníkem a pracoval jako stavební dělník. Do KSČ vstoupil dva roky po jejím založení (1923) a pro stranu pracoval i v dělnické tělovýchově a Rudých odborech. Byl zatčen krátce po okupaci českých zemí nacisty (1939), po propuštění pracoval však ilegálně dál v organizaci BÍLÁ HORA (velitelem byl divizní generál J. Mánek) a před heydrichiádou (1942) přicházel do styku i s výsadkem SILVER A v čele s…

(podle autentického záznamu plk. Ing. Josefa Klicpery (1889–1972) zredigoval jeho vnuk Ing. Jiří Klicpera, CSc.) Plukovník Ing. Josef Klicpera působil ve dvacátých letech ve velitelství železničního praporu v Pardubicích, potom byl pověřen velením 6. ženijního pluku v Bratislavě, kde byl až do vzniku Slovenského štátu. Po 15. březnu 1939 byl převelen do Pardubic a rodina se za ním vrátila začátkem dubna. Byl přidělen jako jiní demobilizovaní vojáci do civilní služby a od stavitele Hořeňovského získal byt ve Sladkovského ulici. Byl ustanoven strojním referentem okresního úřadu v Chrudimi a pracoval tam až do května 1945 jako zkušební komisař pro řidičská oprávnění a technický stav vozidel na území tehdejšího Pardubického kraje. (V letech 1947–53 se k této činnosti vrátil a za tu dobu u něho složilo zkoušky 21 122 řidičů). Za…

Jedná se o korespondenci mých strýců z roku 1920. Zatímco strýc František žil a pracoval v Moravanech, jeho bratr Evžen sloužil u čs. legií na Sibiři a už rok a půl se probojovával domů. Dopis opravdu nese denní razítko Moravany „a“ 9. 4. 1920 a posléze i modré příchozí razítko čs. polní pošty na Sibiři. Jak je patrné, dopis došel, i když musel překonat tisíce kilometrů. Ještě v tomto roce se strýc vrátil, když jel přes CEJLON (Srí Lanka), Suez a Terst. Odtud vlakem přes Rakousko jel na Znojmo a přes Jihlavu pak do Prahy. Jako rodáka z Pelhřimova ho v Jihlavě už nikdo neudržel. Nasedl na druhý vlak a byl doma.

1. část Letos tomu je již 110 let, co se v Pardubicích konala velkolepá Východočeská výstava 1903. Vzhledem k této skutečnosti jsme připravili seriál článků o této do té doby nejvýznamnější kulturní a společenské události v historii Pardubic, kterou pak v roce 1931 předčila až Výstava tělesné výchovy a sportu Republiky Československé. Ze seriálu článků uveřejňovaných v letošním roce ve Zprávách KPP se dozvíte, jak probíhala příprava areálu výstaviště, kdo se na pořádání této velkolepé záležitosti podílel, poznáte jednotlivé pavilony výstaviště, ale i to, co bylo v areálu vystavováno. Východočeská výstava 1903 však nebyly pouze výstavní exponáty, ale množství zábavy, kulturních vystoupení a dalších zajímavostí, se kterými bych Vás rád v tomto seriálu také seznámil.

VLASTIVĚDNÝ KROUŽEK TOULKY (NEJEN) PARDUBICKOU MINULOSTÍ 2. část – Aktivity kroužku v letošním školním roce Následující řádky navazují na článek uveřejněný v předchozím čísle ZKPP (3–4/2013), který seznamoval čtenáře s činností vlastivědného kroužku Toulky (nejen) pardubickou minulostí a jeho loňskými aktivitami. Tato forma zájmové činnosti pokračuje pod stejným názvem i v letošním školním roce, jeho obsazení a podoba hodin se však dočkaly jisté obměny. Oproti loňskému roku na hodiny dochází devět dětí – sedm loňských účastníků a dvě nové tváře, které se o kroužku dozvěděly v rámci své účasti na letním příměstském táboře. Skupina je věkově vyrovnaná1 a podobně jako minulý rok mají všechny děti v oblasti vlastivědy již určitou základnu utvořenou v rámci školní výuky. Mohou si také na základě předešlých zkušeností (besed…

Do roku 1920 ČIHÁK Hugo Narozen 15. února 1884, Županje (Chorvatsko). V létech 1910–1914 spolupracoval v letectví s bratrem Eugenem Č., jemuž dělal jakéhosi manažéra. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě u trénu, později v Leteckém arsenálu ve Vídni. Po válce krátce sloužil v československé armádě, později pracoval jako úředník Československých státních aerolinií. Zemřel 12. května 1946 v Praze. Hugo Čihák patřil k trochu opomíjeným, avšak velmi významným postavám pardubické aviatiky v létech před první světovou válkou. Protože dosavadní pojednání o něm je nutno považovat za neúplná, bude vhodné pokusit se při jiné příležitosti věnovat mu větší pozornost, ač situaci komplikuje to, že jeho pozůstalost neexistuje a i pozůstalost jeho bratra Eugena je velice torzovitá.

Letos 20. května vzpomínáme 130. výročí narození prvního českého aviatika Ing. Jana Kašpara. Připomeňme si je asi třicet – pětatřicet let starou, dosud neotištěnou vzpomínkou dvou „kluků z Rosic nad Labem“, na něž Kašpar a jeho letecká činnost měla zásadní vliv. Oba po skončení první světové války vystudovali pražskou techniku. Jeden z nich se stal významným konstruktérem pístových letadlových motorů a sportovním pilotem, druhý vojenským a zkušebním pilotem, později profesorem na letecké průmyslovce v Praze. A podle popisu Kašparova letounu tu jde o jednoplošník Kašpar JK, vzpomínku lze tedy zařadit do roku 1911. (Text není upravován.)

Určitě mi dáte za pravdu, když řeknu, že se krajina, ve které žijeme, naprosto nedá srovnat s tou, ve které žili naši předkové. Člověk, co mohl, to přetvořil. Jenom nevím, jestli to bylo pokaždé k jeho prospěchu, jak se mnohdy bohorovně domníval. Co však naplat? Stav je takový, jaký je a buďme rádi, že se nám ledaskde zachovaly alespoň drobné střípky té původní přírody. Právě na taková místa vás chci upozornit. Nacházejí se na levém i pravém břehu Chrudimky v prostoru Drozdic do Nemošic. Procházka po těchto místech je pohodlná a trvá asi 2 hodiny. Místa jsou bohatá na jarní květenu. Je tudíž nejlepší výlet plánovat asi na duben. Doporučuji začít naše putování na cestě pod zahrádkářskou kolonií u Foxconnu a pokračovat po pohodlné cestě k Drozdicím. Záhy se octneme pod klenbou mohutných stromů, hlavně javorů, dubů a topolů. Po…

Otevřený dopis Archeologickému ústavu AV ČR v Praze S údivem jsem si přečetl v Pardubickém deníku ze dne 22. 2. t.r. vyjádření mluvčí Archeologického ústavu AV ČR J. Maříkové-Kubkové k „odložení“ průzkumu ostatků Vojtěcha z Pernštejna v chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích. Z přečteného mám pocit, že ArÚ naprosto nechápe pardubickou situaci a hlavně záchrannost navrženého průzkumu. Dovoluji si proto položit ArÚ AV ČR tyto otázky: