Zprávy KPP

Badatelé, nejen já, většinou nevěnují příliš velkou pozornost panu Františku Kašparovi, otci aviatika Ing. Jana Kašpara. Obvykle se konstatuje (aniž by byla věnována větší pozornost k doložení takových tvrzení), že o synovy aviatické snahy projevoval značný zájem a podporoval je morálně, v případě potřeby též finančně, že syna často doprovázel na jeho veřejná letecká vystoupení. A to je tak asi vše. Pro mne bylo poněkud překvapením, když jsem v denním tisku z roku 1912 nalezl článek „Výstava létadel v Berlíně“ s podpisem „Fr. Kašpar“. Trochu překvapivé by mohlo být i to, že František Kašpar, sám mladočech, článek otiskl ve staročeské Národní politice. To však má jednoduché vysvětlení. Ing. Jan Kašpar se přátelil se sportovním redaktorem uvedeného deníku Jaroslavem Kalvou, který nejednou pobýval v Pardubicích, a tak se…

1) Než otevřeme dveře a vstoupíme do našeho putování Zamysleli jste se někdy nad tím, když jste otevřeli dveře a vkročili z ulice do domu, že překonáváte místo v podobě prahu, které bylo kdysi považováno za magické? V podobě prahu a dveří, byl od sebe oddělen vnější svět, kde hrozilo možné nebezpečí a vnitřní svět, který znamenal bezpečí domácího krbu, jistoty a ochrany, o kterou se staraly domácí božstva. Některé ze starověkých národů pod prahem zakopávaly nejrůznější ochranná božstva, která byla nadána bílou magií, opakem černé, která sídlila „někde tam venku“ a měla člověku škodit. Staří Římané tak činili v podobě tzv. Láres familiáres, „duchů domácích“ a dále penátů, kteří chránili prostor vstupu do domu či bytu.

V pivovaru Semín je malá expozice zaniklého bednářského řemesla, jež mělo dříve zastoupení v každém pivovaru. Tato expozice se darem rozšiřuje o drobný artefakt, jímž je téměř sto let starý (list byl vydán 2.5.1922) secesní list tovaryšský. Jistý kolega při pohledu na motivy tohoto tovaryšského listu poznamenal: takovou ženskou mám doma také (mínil tím rozhazovačnou manželku). Tovaryš se vyučil u firmy Alois Bareš, což byl současně nejen mistr výučný, ale také majitel dnes zaniklého hostince U zlatého soudku v Pardubicích. Stával v Anenské ulici vlevo před vjezdem do tehdy neexistujícího podjezdu u Svaté Anny a byl zbourán v roce 1978. Bednárna byla součástí každého pivovaru, protože sudy byly pouze dřevěné. Krásná velká fotografie (z roku 1891) bednárny je součástí hostince Na Haldě v Semíně. Údajně se jedná o fotografii…

„U domu č. 43 pana L. Kubánka jest tré kamenných soch mistrné práce, představujících sv. Barboru a dva světce neznámé. Dvě z nich jsou opatřeny znaky, a sice na jednom vlašský buben, erb hrabat Bubnů z Litic, majitelů Vejvanovic, a na druhém znak premonstrátů, majitelů Hrochova Týnce. Sochy ty stávaly na schodech bývalé kaple P. Marie v Hrochově Týnci, která, jako i celé panství, patřila klášteru premonstrátskému v Hradišti na Moravě a při zrušení toho kláštera, jakož i při vzetí panství Hrochova Týnce do správy státní, byly ve veřejné dražbě od měšťana Uhlíře koupeny a u jeho domu v Dašicích postaveny.“ [Zápis na straně 203 v pamětní knize města Dašic založené r. 1897]

Předkládaný článek byl vypracován na základě přání redakce a je navíc věnován památce pana řídícího Leopolda Mazáče, který mi ukázal cestu do Skoklosteru !! Setkali jsme se totiž na světové konferenci Comenius 92 a pan řídící se na mne obrátil s prosbou, abych ve Švédsku našla dvě rakve Pernštejnů, stříbrnou a cínovou, které Švédové odvezli z kostela v Doubravníku a kosti tam nechali. Hledala jsem ty rakve např. ve vojenském muzeu ve Stockholmu, kde ovšem nebyly. Jakožto historik jsem se domnívala, že Švédové ty rakve roztavili na materiál, ale hledala jsem dál a další kroky mě přivedly do švédského zámku Skokloster, který potom hrál důležitou roli v mém bádání i v historickém šermování. Našla jsem tam Komenského a další poklady v zámecké knihovně.

500let renesance ve východních Čechách – tak zněl oficiální název projektu vycházejícího z 500. výročí úmrtí Viléma z Pernštejna (+1521) pohřbeného v doubravnickém chrámu Povýšení sv. Kříže (viz foto). Covidová pandemie a generální rekonstrukce zmíněného chrámu z fondů EU narušily bohužel harmonogram plánovaných kulturních akcí, jež (některé) musely proběhnout s časovým odstupem, některé se nerealizovaly vůbec. Celkově lze vyzdvihnout hlavně akce VČM v Pardubicích (výstavy na zámku i ve městě včetně sympozia o pernštejnských ženách).

Již více než šest století žije v povědomí Pardubičanů vzpomínka na člověka, který stál na prahu dějin tohoto města a který ho proslavil tím, že vzal jeho název do svého šlechtického přídomku. Jistě, Pardubice se staly známými prostřednictvím muže, který zde vlastně ani nežil, jenž však svou vzdělaností, přehledem a společenským postavením převyšoval tehdejší české prostředí.

Dnes se ptáme pana Vlastimila Bičíka, pedagoga a varhaníka, narozeného 17.2.1971. Pane Bičíku, ví se o Vás, že jste pardubický patriot, znamená to, že jste pardubickým rodákem? Ano. Pardubice mám rád, narodil jsem se zde a zde také žiji. Tady jsem udělal své první muzikantské kroky, absolvoval Konzervatoř a stále se sem ze všech koutů Čech a Evropy rád vracím.

21. září 2021 (ve věku 93 let) zemřel český skaut, účastník protifašistického a protikomunistického odboje, oblíbený a žádaný průvodce poznávacích a pobytových zájezdů, charakterní a poctivý člověk, LUBOR ŠUŠLÍK. Narodil se 25. května 1928 v Mostě. Své mládí prožil na jižní Moravě. V Uherském Hradišti začal studovat na reálném gymnáziu, vstoupil do Sokola a v deseti letech se stal členem skautského oddílu. V roce 1939 se rodina přestěhovala do Prahy - Vinohrad, kam byl jeho otec přeložen na Zemský úřad. L. Šušlík zde pokračoval ve studiu na obchodní akademii. V roce 1944 založil skautský oddíl pražská Pětka, a to pod hlavičkou Klubu českých turistů, později nazývaný Padesátka. Na konci války byl nasazen na stavbu vojenských opevnění v Olomouci a poté v Hlučíně v rámci Todtovy organizace. V dubnu 1945 byl zatčen gestapem a…

Další smutná zpráva nás zastihla na konci léta t.r. 6. srpna zemřel aktivní člen KPP a přispěvatel do Zpráv p. Ing. Eduard Beck ve věku 82 let. Poslední rozloučení s ním se konalo 2.9. v pardubickém krematoriu. Svůj statečný boj se zákeřnou nemocí bohužel prohrál. Jako dlouholetý pracovník bývalého n.p. TESLA v Pardubicích se aktivně zajímal o historii podniku a jeho okolí včetně rekonstrukce Larischovy vily a bývalého nacistického popraviště. Nepietní úpravy popraviště se jej hluboce dotýkaly a neschvaloval je. Oponoval v tom odvážně primátorovi města i jeho náměstkovi. Bohužel zvítězila hmota (beton) nad duchem místa (genius loci). Jako velmi poučený znalec heydrichiády zastával ing. Beck tradiční názor na povahu areálu proti názoru lidí „nezasvěcených“ historickými znalostmi. Účastnil se…