Zprávy KPP

Zemské volby v roce 1928 Historický exkurz Zemské volby, které se konaly na sklonku roku 1928, se od přecházejících parlamentních nebo obecních odlišovaly především v tom, že se jednalo o první plebiscit po přijetí nového Zákona o organisaci politické správy, který vstoupil v platnost v roce 1927. Tato právní norma výrazně měnila administrativní uspořádání meziválečného Československa. Dosavadní župní uspořádání bylo nahrazeno čtyřmi velkými územně správními celky – zeměmi. Voliči tak podle své domovské příslušnosti mohli volit do zastupitelstva Země České, Země Moravskoslezské, Země Slovenské a Země Podkarpatoruské.

Je to už více než 110 let, kdy v „Osvětě lidu“ (roč. 1911) vyšly Hovorkovy „Vzpomínky na Pardubice“ vydané později samostatně jako knížka (vyd. J. Ach v Mostě 1913). Autor pak ve svých vzpomínkách pokračoval ve „Východočeském republikánu“ (roč. XIX.) a nazval je „Jak bývalo v Pardubicích“ (jako brožuru je pak vydala Novina v Hradci Králové roku 1938). Autor – rodák z Choltic (nar. 22. 1. 1867) studoval na pardubické „staré reálce“, kde maturoval roku 1886. Působil pak jako učitel na Litomyšlsku a Mostecku, určitou dobu i v rodných Cholticích, to už jako ředitel školy. Své stáří prožil v Cholticích, kde zemřel 14. 11. 1952. Jeho vzpomínky na staré Pardubice jsou dnes takřka nedostupné, a proto jsem se rozhodl zprostředkovat Vám je v našem časopise na několik pokračování. Ponechávám původní starý pravopis Hovorkovy práce. J.…

Úvod: Předně, nejsem vystudovaný biolog! Ale zajímám se už 25 let (lepší je výraz čtvrt století) o měkkýše, a především jejich schránky (ulity) a misky. Věnuji se jejich sběratelství (konchyologii) srovnatelnou dobu. Rozhodl jsem se propojit své obory – historii a geografii s konchyologii v seriálu, který publikuji už přes dvacet let s názvem Lastury v historii lidstva. Napsal jsem dosud přes 70 článků1 a stále je co objevovat na stránkách odborných knih, cestopisů, různých časopisů a rovněž ze zážitků z vlastních cest.

Nejstarší lékárna – říkalo se podle německého Apothéke apatyka – zařídil Vojtěch z Pernštejna v domě čp. 40 na dnešním Pernštýnově náměstí (vedle Jonáše); nevíme, kdy se tak stalo, ale když bylo roku 1526 prováděno „účtení o ten panský dům“, lékárna tu již patrně byla. Prvním známým lékárníkem tu je Šimek či Šimon Franc, muž veřejně činný, který byl roku 1536 „ředitelem městského počtu“ a roku 1550/1551 primátorem. Také Jan z Pernštejna s ním roku 1558 vyjednával stran „apotékařských svršků“. Roku 1549 Jaroslav z Pernštejna dům, kterému se říkalo Pernštejnská apatyka prodal a Šimon Franc se přestěhoval do domu čp. 100 v dnešní Kostelní ulici, který koupil. O tři roky později přikoupil grunt čp. 52 v místech dnešní zvláštní školy v Klášterní ulici. 1/ Známe bezpočet případů, kdy jednotlivci vlastnili více nemovitostí, a proto…

(recenze představení VČD Pardubice) Tak se jmenuje aviatický muzikál o prvním českém letci J. Kašparovi (1883–1927), jenž měl ve VČD Pardubice premiéru na státní svátek 28. 10. 2023. Kašparovu životní pouť mapuje jenom do roku 1911, kdy uskutečnil 12. 5. svůj let Pardubice–Praha (Velká Chuchle). Libreto napsal choreograf a dramatik R. Balaš, jenž je též režisérem inscenace. Hudbu složil herec Ondřej Brousek, člen kapely Monkey Business. Hlavní roli ztělesnil Štěpán Pospíšil, nová posila VČD, s nasazením a velkým smyslem pro charakter postavy. Jeho bratrance E. Čiháka hraje J. Musil, rodiče J. Kašpara P. Janečková a J. Pejchal, barona A. Krause skvělý L. Špiner. Poměrně velký prostor je tu věnován právě baronovi a práci obou bratranců u firmy Laurin & Klement v Mladé Boleslavi. Pochvalu si také zaslouží M. Sikorová za roli…

V článečku „Zpravodaj František Kašpar“, otištěném ve Zprávách KPP 1–2/2022, jsem doložil, že František Kašpar, otec aviatika Jana Kašpara, měl nejen zájem o letectví, ale i slušné technické znalosti. Otázkou je, jak a kdy tento jeho zájem vznikl. Doklady postrádáme a asi nikdy žádné spolehlivé nenajdeme. Chlapecký zájem o „dětské draky“, který ve vzpomínce zachytil divadelník Josef Šmaha, ještě nemusel vést až k zájmu o letectví, zvláště vezmeme-li v úvahu rok 1848. V jeho chlapeckých létech nikdo na celém světě s letadlem těžším než vzduch nelétal. Na obloze se objevovaly jen balony, avšak v Pardubicích přinejmenším do devadesátých let 19. století žádný balon nevzlétl. Ani pouštění menších balonků před rokem 1880 nemáme ve městě doloženo. Za středoškolských studií se mohl setkat s bájí o Daidalovi a Ikarovi, také s popisem…

(ke 100. výročí narození Ing. arch. Karla Braného) Tentýž název měla starší studie klasika české památkové péče dr. Jaroslava Herouta z roku 1962, v níž se zaměřil na průzkumy dvou pernštejnských měst – Nového Města nad Metují a Pardubic. Jeho studie se stala opět aktuální v létě roku 2023, kdy se opravovala fasáda domu čp. 77 (Krajské knihovny) včetně jeho boční strany v Zelenobranské ulici. Heroutova studie totiž přinesla m.j. i zaměření tohoto jižního průčelí budovy, jež provedl roku 1957 Ing. arch. Karel Horníček. Již zde totiž začínaly malované niky, dobře známé z Pernštýnova náměstí, Zámecké ulice a první brány do Příhrádku. Herout dokonce uvádí, že nálezy ze Zelenobranské ulice zdokumentovala barevnými faksimile v měřítku 1:1 akad. malířka M. Havelková. Ta se však zatím nepodařila v archivu NPÚ v Pardubicích dohledat, a…

Dostala se mi do rukou kniha „Čeští biskupové a arcibiskupové“. Zde mne zaujala stať o Arnoštu z Pardubic. Narodil se 25. března 1297 v Hostince (v minulosti Hostyně). Zval se synem kladského purkrabí Arnošta z Hostýně a jeho ženy Adličky (Adléty). Víme, že byl nejstarší ze čtyř Arnoštových synů. Studoval svobodná umění v johanitské farní škole při tehdejším svatojánském (nebo mariánském) kostele. Později studoval klášterní školu u benediktýnů v Broumově. Krátce také studoval v Praze. Poté se odebral do Itálie – Bologni a Padovy, kde studoval kanonické právo. Zde se také seznámil s budoucím císařem Karlem IV. Nestál o dráhu mistra (učitele), chtěl se stát duchovním. S tímto rozhodnutím se vrátil do Čech. Po návratu přijal kněžské svěcení. Byl jmenován děkanem kapituly v Sadské, později i svatovítské kapituly.

Na své říjnové schůzi se naši pražští členové věnovali osobnosti skvělého českého herce Františka Filipovského. Jeho životní dráhu vylíčil ve své přednášce lektor – pan Mgr. Matěj Pešta, který je správcem muzejních sbírek města Přelouče. Vyprávěl o rodině herce a o jeho dětství prožitém v Přelouči. Tatínek Františka byl členem orchestru Prozatímního divadla spolu s Antonínem Dvořákem. Orchestr dirigoval Bedřich Smetana. František studoval v letech 1921–27 na pardubickém gymnáziu, ale nakonec maturitu složil v Obchodní akademii v Chrudimi. Poté studoval estetiku a dějiny umění na Karlově univerzitě, ale těsně před poslední zkouškou v roce 1932 mu divadlo vzalo tolik času a energie, že nakonec studium nedokončil. Chybělo jen málo a stal by se z něj teoretik umění a divadla. Naštěstí se z něj stal praktik a jeho herecké umění je…

1/ Dlouho ses pohyboval v oblasti památkové péče. Na čem pracuješ nyní jako „důchodce“? Byl jsem do roku 1992 zaměstnán 13 let v Ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). V posledních 30 letech se věnuji zakázkám nejrůznějšího druhu. Ale na památky jsem nezanevřel. Shodou okolností mám na stole zadání: provedení poslední etapy konzervace hradu Lanšperk na Ústeckoorlicku. Tento hrad je dnes zříceninou, ale je v krásném, hornatém kraji, má kouzelné vyhlídky do okolí a s Pardubicemi má i něco společného: vlastnili jej v určitém období Pernštejnové.