Zprávy KPP

Hollywoodský príbeh se vším, co má správné drama mít. A navíc se to všechno stalo. Už když jsem v 80. letech narazila na cást príbehu pardubické spolupracovnice parašutistu Hany Krupkové, ríkala jsem si, že je to námet na hollywoodský film. Je v tom opravdová i zakázaná láska, hrdinství, zrady, ponížení, vysvobození, strach i touha po živote, skoro to vypadá, že to vymyslel nejaký príliš kreativní scénárista. Príbeh pak v posledních letech po prozkoumání archivu dovyprável pardubický historik Jirí Kotyk v knihách Pod koly dejin (2011) a Legenda a skutecnost (2015). Cástecne se Hana Krupková objevila v televizním filmu režiséra Jirího Stracha Operace Silver A z roku 2007, ale jen jako jedna z mnoha postav. V letošním roce se jejího osudu ujal na objednávku Klicperova divadla v Hradci Králové scénárista a režisér mladé generace…

Pri jednom setkání mne Jirí Kotyk požádal, abych zavzpomínal na PhDr. Zdenka Jelínka, CSc. Rád tak ciním. První setkání bylo vlastne pres knihu „Silver A“, a to v dobe, kdy jsem byl na pobytu v Lužích- -Košumberku. Po prectení knihy jsem Zdenkovi napsal dopis, kde jsem prosil o další informace kolem „Silveru“ a lidí, kterí jim pomáhali. Po nejaké dobe prišla odpoved s pozváním do Kutné Hory. Pozvání bylo také na besedu v Pardubicích. Pokud se dobre pamatuji, zúcastnil se jí Václav Krupka, prof. Vanek – Jindra a Zdenek, který besedu vedl. „S Vaškem Te seznámím, Vanka se na nic neptej, kecá!“ Tehdy Zdenek panu Krupkovi tlumocil (špatne slyšel) otázky. Už tehdy jsem pochopil, že Vaškovi lidé zazlívají, že pri výslechu mluvil. Tehdy pri naší rozmluve v Kutné Hore mi Vašek se Zdenkem rekli: „Neverte, že nekterí nepromluvili.…

Dostala se mi nedávno do rukou zajímavá brožura. Má název „Proces proti titovským špionum a rozvracecum v Ceskoslovensku (Šefik Kevic a spol.)“ a vydalo ji roku 1950 ministerstvo spravedlnosti. Do cela titovské skupiny byl vybrán Ing. Šefik Kevic, vicekonzul Jugoslávie v Bratislave. Proces s ním a jeho 15 spolecníky probehl v srpnu 1950 v režii státního prokurátora dr. Zieglera v návaznosti na známou protititovskou rezoluci Informbyra komunistických stran z roku 1948 a procesy s L. Rajkem a spol. v Budapešti a s T. Kostovem a spol. v Sofii. Jak vyplývá z protokolu procesu s Kevicem a spol., Kevic prišel studovat do CSR roku 1937. Za nacistické okupace studoval na nemecké technice v Praze a pak pracoval v Pardubicích zrejme ve firme Telegrafia, jak vyplývá z výslechu obžalovaného Jaroslava Valy (nar. 31. 3. 1919 v Pardubicích), …

Dnes už asi nežije mnoho pametníku, kterí by mohli podat svedectví o živote v Rosicích nad Labem v poválecných letech. Tehdy byly Rosice ješte dost daleko od Pardubic, predevším proto, že neexistovala MHD ani žádný nadjezd a pokud clovek chtel do Rosic, musel jít pešky pres železnicní prejezd. Soucástí Rosic, pred závorami, byla cást nazvaná Kréta. Tak je to dodnes. Z Pardubic vedla jediná cesta pres Labe (v míste dnešního zdymadla) po železném moste z roku 1882. Ten byl pozdeji využit pro premostení Labe od nového pardubického nádraží do nové ctvrti Polabin, Rosic a Trnové. Pozdeji byla pristavena lávka pro peší.

Lounský chrám svatého Mikuláše nám pripomíná blízký chrám u svaté Barbory v Kutné Hore. Tento skvost je nekterými odborníky považován za hodnotnejší stavbu než chrám nad ríckou Vrchlicí. Architekt Josef Mocker, autor puristických úprav chrámu v Kutné Hore (a nakonec i v Lounech) se narodil v roce 1835 v nedalekých Citolibech u Loun, tudíž mel lounský chrám v dobe svého detství jako vzor pred ocima (ostatne dle projektu tohoto výjimecne pracovitého architekta byla v roce 1886 upravena i Zelená brána). Puvodní kostel svatého Mikuláše v Lounech vyhorel roku 1517 a lounští zacali uvažovat o stavbe nového chrámu. Oslovili královského stavitele Benedikta Rejta z Pístova. Mistr však byl príliš zamestnán (mimo jiné pracoval také na opevnení Pardubic a Kunetické hory) a doporucil jim mistra Mikuláše z Prahy. Ten a další následníci…

1/ Proc se casto mení osoby na postu Odboru hlavního architekta? Odbor hlavního architekta dnes není bohužel nezávislým odborným pracovištem, jakým byl v minulosti Útvar hlavního architekta. Je radovým odborem Magistrátu s logickým dopadem na jeho rozhodování. Postrádá nejen vizi, kam by melo mesto smerovat, ale také prirozenou autoritu i odvahu celit nekterým politickým tlakum ze strany vedení mesta. To má za následek i zminované personální zmeny.

Ve věku 93 let zemřel pardubický rodák Ing. arch. Miroslav Řepa. Narodil se 24. února 1930 v Pardubicích, kde vystudoval Reálné gymnázium, pak odešel do Prahy na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství a rovněž na Akademii výtvarných umění. Žil a pracoval především v Praze a v zahraničí, později se vrátil 356 357 ZPRÁVY KLUBU PŘÁTEL PARDUBICKA ZÁŘÍ / ŘÍJEN 2023 do rodných Pardubic, kde především dozoroval přestavby svého otce Karla Řepy. Přispěl také k rekonstrukci Východočeského divadla. V roce 1965 vyhrál s arch. Pýchou soutěž na československý pavilon pro Světovou výstavu v Montrealu, poté projektoval divadlo Laterny Magiky pro Světovou výstavu v japonské Ósace, byl technickým ředitelem našeho pavilonu v Seville, byl jmenován kurátorem výstavy Deset století architektury v areálu Pražského hradu. V 70. a 80.…

2. června se pardubická veřejnost rozloučila v krematoriu s JUDr. Jiřím Starečkem, známým pardubickým právníkem. Zemřel náhle 29. 5. t.r. ve věku nedožitých 81 let. Roku 1989 pracoval v Koordinačním centru OF v Pardubicích, pak byl zvolen do prvního demokraticky zvoleného městského zastupitelstva, určitou dobu byl i členem našeho KPP. V poslední době, kdy zápolil s těžkou nemocí, jsem se s ním několikrát setkal a u kávy jsme probírali komunální politiku v Pardubicích (to jsem byl ještě zastupitelem MO I). Dostali jsme se i na svou společnou zálibu – historii, magistru vitae. Pan doktor mi doporučil skvělou četbu, historický román M. Waltariho o dobytí Cařihradu Turky (1453). Proto zpráva o jeho náhlém úmrtí pro mne byla velmi překvapivá, protože jsem se domníval, že kritický bod své choroby šťastně překonal. Budu…

Tak zněl název přednášky, pořádané Zdeňkem Bičíkem, archivářem, dne 20. března roku 1975 v sálku tehdejší kavárny Corso, která se nacházela v místech dnešní České spořitelny na Třídě Míru. Jen díky tomu, že se tenkrát této přednášky zúčastnil pan Bohumil Kalousek, mohu dnes alespoň částečně přepsat její znění. Pan Kalousek přednášku nahrál na magnetofon a později podle záznamu pořídil písemný dokument: „…Nemecko vyrábělo v roce 1944 v lednu 160 tis. tun pohonných hmot, v červnu 50 tis. tun, v srpnu 20 tis. tun, a koncem války 5 tis tun. Z toho plyne, že pohonných hmot měli nedostatek a museli se „ohánět“ jinde. Aby se tomu zabránilo, prováděli Spojenci nálety na důležité cíle, což byly a) loděnice a základny ponorek, b) letecký průmysl a letiště, c) transporty, d) průmysl pohonných hmot, e) ostatní cíle.

Je dobře, že Gočárova (bývalá Východočeská) galerie v Pardubicích připomněla výstavou a zvláštním vzpomínkovým setkáním 17. května svého někdejšího ředitele Čestmíra Šrettra (1923–1987). Zub času je nemilosrdný, a přestože nám dříve narozeným toto jméno říká i po takové dlouhé době mnoho, stačí několik desetiletí, aby postupně upadalo v zapomnění. O grafiku, malíři a – řečeno dnešním termínem – skvělém manažerovi Čestmíru Šrettrovi se říká, že byl v galerii nejlepším ředitelem a dík němu se tato významná pardubická kulturní instituce stala prestižním stánkem, který svým významem předstihl podobná zařízení. Díky němu a schopnosti vést činorodě své kolegy a inspirovat je k aktivní realizaci jejich vlastních námětů, díky jeho odvaze a diplomacii přesvědčovat své nadřízené o správnosti trendu v podobě organizování výstav, získávání…