Zprávy KPP

(11. 2. 1929, zemř. 9. 1. 2010) Jak nám potvrdila jeho sestra paní Anna Bekárková z Hranic na Moravě, 9. ledna t.r. zemřel její bratr p. Arnošt Košťál ml., syn bývalého hoteliéra pardubické Veselky. Narodil se 11. února 1929 v Pardubicích. Zde také absolvoval základní školu a po tatínkově smrti (roku 1942) s jistou přestávkou, kdy děti bydlely u příbuzných v Dolní Rovni, i gymnázium. Po maturitě roku 1948 odjel Arnošt ml. studovat hotelovou školu do Lausanne ve Švýcarsku. Zde se seznámil se svou budoucí ženou Simone. Rodina předpokládala, že se Erna po studiích vrátí a ujme se po otci řízení pardubické Veselky. Ten však odešel se Simone po skončení školy do Kanady, vzali se a usadili natrvalo v Torontu. Brzy se jim narodila dcera Michelle. Erna pracoval nejdříve v různých povoláních, ale životní uplatnění našel jako…

Adaptace a modernizace Tonička věděla, že se Jarka nikdy nazastaví ve svých plánech a jejich život nikdy nebude klidný, spíše plný vzruchů, ale smířila se s touto vyhlídkou a podporovala všechno jeho úsilí a snahy. Zakoupený objekt byl velmi rozsáhlý a zanedbaný. Kolem rozlehlého dvora, kde tehdy měli své malé provozovny i různí drobní živnostníci, se po obvodu nacházela celá řada budov, které ani nebyly všechny volné, a trvalo několik let, než se mohly použít. K nim patřila i jednopatrová, asi 100m dlouhá stávající provozovna a tehdy ještě jednopatrová obytná budova s průčelím do Masarykovy třídy, v níž byl v prvním patře byt o pěti pokojích, kam se měli noví majitelé přestěhovat. Bylo však třeba vybudovat i kanceláře a prodejní místnosti. Ani obytná budova nebyla celá volná a vyžadovala řadu adaptačních prací, jako ostatně…

Rok 1929 Ve čtvrtek dne 17. ledna se splašil kůň, zapřažený do pekařského povozu pana Millera z Jesničánek a hnal se z Wilsonovy třídy okolo budovy České bankovní jednoty do Sladkovského třídy. V kritickém okamžiku skočil ke splašenému koni vrchní strážmistr Vaníček a prudkým pohybem opratí koně zastavil, ale rázem byl prudkým zastavením stržen pod koně, zraněn a uniforma na několika místech roztrhána. Dramatický případ svolal shluk lidí. Další strážník odvedl neopatrného kočího i s povozem před policejní stanici, aby se zjistila jeho totožnost. Zraněný Vašíček se odebral k lékaři a poté na četnickou stanici.

nám připomněl televizní dokument režiséra B. Šafaříka „Odepsaní ze života“, odvysílaný Českou televizí 5. 1. t.r. Básník Jiří Pištora (12. 6. 1932 v Pardubicích – 26. 9. 1970), syn předsedy Okresní nemocenské pojišťovny Antonína Pištory, oběti nacismu (popraven na Zámečku 2. 7. 1942) a Marie Pištorové, maturoval roku 1951 na pardubickém gymnáziu. Vystudoval na FF v Olomouci obor český jazyk a dějepis. Jistou dobu pracoval na stavbě elektrárny v Opatovicích n. Labem, roku 1958 se stal zaměstnancem pardubické knihovny, odkud přešel do Prahy do Svazu čs. spisovatelů. Jeho první básnická sbírka „Hodiny v řece“ vyšla roku 1961, roku 1965 pak následovala sbírka „Země přibližných“.

Náš stát vydává každoročně jen pár desítek známek, které se rozletí do celého světa. Známka je malé umělecké dílo a skvělý prostředek propagace. Pardubicko se může pochlubit celou řadou známek, na kterých je zobrazeno něco ze života tohoto regionu. V letech 1940 a 1941 za německé okupace vyšla dvakrát u příležitosti 600 let města známka s vyobrazením pardubického zámku: Po druhé světové válce byl výběr námětů z pardubického regionu velmi různorodý. Ovšem známek se vydává málo a návrhů se každoročně sejde mnoho. Vždy záleží na aktivitě a iniciativě navrhovatelů a na tom, jak dokážou obhájit u ministerských úředníků důležitost právě toho svého výročí a význam své osobnosti či pořádané akce.

Na Veselce v Pardubicích dávala představení společnost Arabů – akrobatů. Tlupa siláků tváří snědých, s turbany a bílými plášti dělala pravé divy. Skupinu čtrnácti Arabů a Arábků jediný z nich držel na ramenou. A ty skoky! Úspěch kolosální. Na sedadlech v přízemí velkého sálu Odeonu zaujaly místa dámy z předních měšťanských rodin, páni profesoři, studenti, měšťané, úředníci, důstojníci – zkrátka haute voleé. Na galerii rvali se s tovaryši, učedníky i děvečkami o přední místa chudší žáci nižších škol reálných, kteří si mohli v tento exotický večer dopřát útraty papírového desetníku. Rozumí se, že jsem nesměl scházet. My studentíci byli jsme vlastně již také trochu umělci – dramatickými amatéry. Bývali jsme šťastni, když jsme mohli posluhovat neb dokonce v úloze statistů spolupůsobit při studentských představeních, která se…

Pod tímto názvem se v polovině ledna 2010 konala další přednáška z cyklu „Hovory o Pardubicku“. Hostem byl tentokrát archeolog z Národního památkového ústavu Mgr. Tomáš Čurda. Ten návštěvníkům přiblížil některé z výsledků průzkumu archeologického naleziště v Pardubičkách. Archeologický výzkum v Pardubičkách započal v roce 1993. Tehdy totiž pardubická nemocnice uvažovala o tom, že v oblasti nedaleko hřbitova a kostela sv. Jiljí postaví onkologický pavilon. Nakonec z tohoto záměru sešlo, nemocnice stavěla v jiné lokalitě. Z důvodu významného archeologického objevu byla tato plocha prohlášena za nemovitou kulturní památku.

Třebosice Dle statistických seznamů obcí je první zmínka o Třebosicích z r. 1316. F. K. Rosůlek ve sborníku Pardubicko-Holicko-Přeloučsko však uvádí, že byly vladyckým sídlem pánů z Třebosic ve 14. a 15. stol. První známý majitel třebosického zboží byl Man z Třebosic, který je zapsán r. 1410 ve sporu Bočka z Poděbrad a Jana ze Zdechovic. Na stížnostní listině ke kostnickému koncilu r. 1415 byl podepsán Václav z Třebosic. R. 1484 po smrti pana Dobropolského jeho vdova Adlička z Třebosic měla o statek přijít. Obhájil ji však její švagr Kříž z Máteřova, ale jen na krátko, asi do její smrti. Od krále to panství měl dostat Čéč z Nemyšlevsi, ale hlásil se o ně i Martin Holec z Nemošic. Tomu je král přiřknul r. 1496. Holcové z Nemošic měli ve znaku červené plovoucí kapry ve stříbrném štítě a v klenotu tři kolmo stojící kapry. Podle…

Příběh velitele paravýsadku SILVER A npor. Alfréda Bartoše byl už mnohokráte probírán a zdálo by se, že se již nic nového nedá nalézt. Ve Státním archívu v Zámrsku jsou uloženy zajímavé dokumenty (1), a to ve spisech Mimořádného lidového soudu Chrudim týkajících se procesu s příslušníkem pardubického gestapa Hubertem Hanauskem (2). Paní Božena Ševců z Pardubic, Perenerova ul. 274, tehdy vypovídala (3) mj. o matce npor. Alfréda Bartoše paní Antonii Bartošové (4). Z výpovědi je patrné, jak kruté a beznadějné chvíle museli tehdy lidé prožívat do chvíle, než je gestapo zatklo, vyslýchalo a zanedlouho i popravilo (5).

Kniha byla představena na druhém slavnostním setkání „Silver A v paměti tří generací“ 8. ledna 2010 v Pardubicích v hotelu Zlatá štika autorem a emotivně předneseným úryvkem v podání herce Josefa Somra. Je historickým románem, inspirovaným ležáckými událostmi a odehrává se v časovém období od seskoku výsadkové skupiny Silver A na území protektorátu na konci prosince roku 1941 do vyhlazení Ležáků 24. června 1942. Protože se nejedná o historický dokument, ale o román, má autor právo na určitou fabulaci. Proto se záměrně dopouští některých historických zkreslení i zjednodušení. Obraz poměrně krátkého časového období, který se rodil v ležáckém údolí, v jeho okolí a na Pardubicku, vytvářejí postavy, jež skutečně žily a nesou svá pravá jména, spolu s postavami smyšlenými. Dvě dějové linie, z nichž jedna sleduje osudy příslušníků…