Zprávy KPP

Čtenáři si patrně všimli, že v poslední době se v médiích častěji objevují informace o spolupráci Pardubic s nikaragujským městem La Libertad. Jak vznikl tento neobvyklý partnerský svazek? Jaká je jeho náplň? Jak se žije v Nikaragui a v La Libertad? Na tyto zvídavé otázky se pokusíme odpovědět následujícími řádky. Nikaragua. Co se nám vybaví při vyslovení jména této země? V hlavě se rojí slova „Amerika, Somoza, sandinovci, válka, káva, pomoc při jejím sběru..." Začněme rozmotávat toto zmatené klubko třeba od rekapitulace několika základních zeměpisných údajů. Nikaragua leží ve Střední Americe, ještě na severní polokouli: od rovníku ji dělí pouhých 12 stupňů. Na severu sousedí s Hondurasem, na jihu pak s Kostarikou. Západní a východní břehy Nikaraguy omývají Tichý a Atlantský oceán. Jak pro naši, tak i pro Nikaragujskou republiku…

„Paní profesorko, my se jednou na tý Sibiři sejdem," uzavřel pochmurnou věštbou ing. arch. Miroslav Petraň, ve školním roce 1969-70 ještě student pardubického gymnázia, jednu z nesčetných debat na téma okupace - bratrská pomoc. Na Medarda roku téhož mi vyšší moc ústy inspektora Zajíce oznámila, že „jsem se zpronevěřila poslání socialistického učitele a musím ochutnat styk s dělnickou mládeží blízkou manuální výrobě". A šoupla mne ne na Sibiř, ale na učiliště Průmstavu k budoucím zedníkům, natěračům, tesařům, pokrývačům. „Vy tu máte takový zlý děti", stěžoval si jeden z gymnazistů, kteří nechtěli zapomenout a občas mne navštívili na novém působišti. „Sotva jsem sem vlezl, skočil po mně ňákej skrček a začal mne být. Přestal teprve, když jsem mu řek, že jsem inspektor". Mne moji žáčci utloukli spis duševně. Rvali se jak koně, o přestávkách…

Skutečně - v Pardubicích byla více jak desítka stálých kin. Sice ne najednou, ale postupně jich zde takové množství bylo. Nebude jistě na škodu vydat se po jejich stopách. První stálé kino v Pardubicích vzniklo před 85 lety v tzv. Dělnickém domě, tj. v budově, v níž je dnes na sídlišti Karlovina Myslivecká restaurace. Kinu se říkalo „Lido-bio" a bylo zrušeno krátce po skončení druhé světové války. V roce 1913 byl dán v Pardubicích do provozu další biograf. Patřil městu a byl umístěn v tehdejší Svatojánské ulici (dnes ulici br. Veverkových) v Národním domě, podle kterého dostal i název „kino NÁROD". Je v provozu dodnes pod názvem „Jas". V roce 1915 bylo zřízeno další kino, a to v zadní budově bývalého hotelu Veselka. Mělo název „Imperiál" a filmy se tu promítaly do roku 1961. V roce. 1931 byl dán na náměstí Republiky do provozu hotel…

Cesta za filmovým dramatem je velmi složitá: Začíná u starých Řeků, vede přes středověké eposy, lidovými fraškami, přes renesanční shakespearovská dramata, prozaickými literaturami všech národů, dlouhými obdobími, kdy o filmu nebylo ještě ani zdání až do okamžiku, kdy Lumiérův objev poskytl možnost přenést drama života a člověka na kinematografické plátno. Film má být nejbohatším dědicem všech těchto staletími prověřovaných tradic.

1. 10. 1918 se vzdává František Hoblík své tiskárny a závod prodává tiskařům J. Čížkovi a B. Turkovi. Firma Hoblík patřila mezi nejstarší tiskařské podniky v Pardubicích. Roku 1872 přesídlil do Pardubic spolu s Josefem L. Bayerem, Eduardem Hofmaisterem a svým bratrem Václavem Hoblíkem. Jejich tiskárna byla umístěna v Alžbětině třídě v domě čp. 232. Firma Čížek, veřejná obchodní společnost, knihtiskárna a litografický ústav, byla ovšem známá již dříve, od roku 1872, původní majitelkou byla Franziska Čížková. Čížek a Turek vedli firmu společně do roku 1926, poté se oba osamostatnili. Turek si založil firmu v Havlíčkově ulici, Čížkova firma zůstala v Alžbětině ulici čp. 254. V roce 1932 zaměstnávala firma 44 dělníků a měla zařízení o 10 HP. Tiskárna byla znárodněna 1949 a začleněna do n. p. Východočeské tiskárny v Pardubicích. Tradice firmy…

V pozůstalosti po svém otci - Ing. Karlu Petráňoví - jsem asi před 40 lety objevil německý písemný materiál z druhé světové války, který se týkal obžaloby německého lidového soudu (75 stran) a rozsudek jménem německého národa (40 stran) ve věcí ilegální vojenské organisace „Obrana národa" a jejích členů (především plukovníka Josefa Tacla, štábního kapitána Zdenka Tvrze a Frant, Přibyla, majora Totuška a št. kap. Karla Zadiny). Z rozsudku vyplynulo, tak jak jsme však i ve válce věděli, že plukovník Tací a št. kap. Tvrz byli odsouzeni k trestu smrtí, št. kap. Přibyl k 12 letům, Štáb. kap. Zadina k 10 letům a major Totoušek k 3 letům vězení. Vím bezpečně, že kap. Přibyl a mj. Totoušek se po válce vrátili, ale nevím, zda výše uvedený rozsudek a obžalobu měli k dispozici. Obžaloba je datována 18X1941, datum rozsudku i přes německou důkladnost…

Už od dob národního osvobození patřili učitelé mezi nejobětavější vlastence. Proto nepřekvapuje, že za obou válek řada z nich byla zapojena do odboje. V I. světové válce značnou část důstojnického sboru legií tvořili právě učitelé. Mnozí z nich pak po válce zůstali v armádě, stali se základem velitelského sboru nově se tvořící armády a mnozí získali i generálské epolety. V II. světové válce byla opět řada převážně mladých učitelů v zahraniční armádě, ale daleko více jich tentokrát bylo zapojeno do odboje doma v protektoráte. Asi nikdo nespočítá, kolik jich bylo, jen pár jmen je zapsáno do trvalé paměti občanů (na Pardubicku především Růžena Vojtěchová, Lidmila Malá, Věra Junkova, Josef Janáček), jména ostatních jsou zasunuta jen ve školních kronikách a upadají či upadla zcela v zapomenutí. Do skupiny těch posledních patří i přeloučský…

Zatímco klasické letouny už na obloze zdomácněly, letadla s rotující nosnou plochou, jako vrtulníky a vírníky, byla v meziválečném období zvláštností. Díky leteckým dnům Východočeského aeroklubu však měli pardubičtí občané možnost seznámit se i s takovými létajícími „aparáty". Velký zájem poutalo předvádění modelu vrtulníku Františka Formánka z České Třebové na 1. leteckém dnu Východočeského aeroklubu v neděli 13. září 1931. Akademický sochař Formánek se začal zabývat prvními projekty vrtulníků už před první světovou válkou, kdy žil a působil v Praze. Vytvořil koncepci stroje, který nazýval aerohelikoptérou. Jednalo se o vrtulník, jehož rotor měla roztáčet dvojice motorů s vrtulemi. V odpovídající výšce se měl rotor přestavěním listů přeměnit v křídlo a po změně polohy měly motory umožnit dopředný tah. Již roku 1913 předvedl několik…

Druhá Škola s německým vyučovacím jazykem na pardubickém panství byla v obci Moravanské. Moravanské (něm. Sehndorf) byla obec založené v roce 1782 na vysušeném Moravanském rybníku a osazena emigranty německé národnosti z Kladska. Neměla dlouho svoji vlastní Školu, děti navštěvovaly původně školu v Dašlcích, kde se vyučovalo samozřejmě česky. Pak byla založena (asi kolem r. 1 840) t, zv. stěhovavá Škola. Vyučovalo se střídavě v jednotlivých staveních, kde byty děti školou povinné. Vyučoval německý privátní učitel Jan Zimmer, pocházející i Fulneku ve Slezsku. V roce 1842 Žádají rodiče děti o přlškolení do Kostěníc. 25. 7. 1842 byl na vrchnost, úřade v Pardubicích sepsán protokol za účasti Josefa Stumpfa, rychtáře, Ignáce Peykerta, Ant. Endra a Jos. Riesnera, všichni z Mo-ravanského a z druhé strany byl přítomen kostěnický rychtář, Do…

II. část Pokusem o řešení problému robot byla tak zvaná Raabova reforma. Vedly k tomu nejem opakující se selské bouře, ale i poznání, že hospodářství založené na robotní práci je málo efektivní. Dvorní rada František Raab, pozdější ředitel komorních a bývalých jezuitských statků, navrhl rozdělit poddaným půdu, kterou vrchnosti přímo obhospodařovaly. Protože poddaní neměli prostředky na zaplacení této půdy, navrhoval dát půdu do dědičného nájmu s tím, že poddaní budou vrchnosti platit nájem za roboty a naturální dávky musí poddaní zaplatit náhradu v penězích. Raabova reforma byla zkoušena na dvou komorních panstvích a na bývalých panstvích jezuitských. Vrchnosti však neměly k Raabově reformě důvěru. Bylo proto ponecháno na vůli, zda chtějí v dohodě s poddanými zavést Raabovu reformu nebo ponechat roboty tak, jak je řešil robotní patent z…